Jiřina Šiklová: Nenechme se oblbovat
„Lidé musí sami dospět k tomu, aby milovali bližního, aby byli dobří. Dnes se neustále zdůrazňuje individualismus, konzum, spotřeba. Je tu ale také spousta skvělých lidí, kteří se tím neřídí. Jenže o těch nikdo nepíše. Koho to zajímá, že někde něco funguje? Neustále se zajímáme jenom o to, co je negativní. Tak se také zajímejme o to, co je pozitivní, nemyslíte? Každý má začít sám od sebe a ve svém okolí udělat něco pozitivního,“ říká známá česká socioložka a publicistka Jiřina Šiklová, zakladatelka obecně prospěšné společnosti Gender Studies a Katedry sociální práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde přednáší. Před rokem 1989 působila v demokratickém hnutí Charta 77 a za organizaci mezinárodní necenzurované distribuce knih strávila tehdy bez soudu rok v ruzyňské věznici. Pracovala i jako uklízečka nebo sociální pracovnice v nemocnici. Má dvě děti, šest vnoučat a už řádku let po sedmdesátce. Kde bere svou pověstnou činorodost a optimismus?
Síla pospolitosti
„Vždycky tu byli tak zvaní úspěšní, kteří se starají jen o peníze a o sebe, ale vedle toho stále existuje občanská společnost a je silná. To se týká i médií. Lidé u nás masově sledují bulvární média zaměřená na ten nejhloupější typ informací. Tak to nekupujme a nenechávejme se oblbovat,“ usmívá se Jiřina Šiklová. „Když si lidé opakují pořád jen a jen negativní informace, když mi někdo bude pořád říkat, že je všechno negativní, a o pozitivní zprávy nebudu mít zájem, pak samozřejmě budu mít pocit, že je všechno stále horší, a život sobě i svým blízkým úplně otrávím. Doslova se vyžíváme v těchto negativních zprávách. Přitom máme k dispozici i dobré knihy, noviny, časopisy nebo internetové stránky. V České a Slovenské republice jsou desetitisíce občanských sdružení. To není málo. A lidé, kteří se v nich sdružují, pozitivně působí na své okolí. Pomáhají starým lidem, věnují se mládeži, organizují kulturní akce, ozdravují životní prostředí a mnoho dalšího. Stačí, když budeme více přemýšlet. Ne o tom, co se má udělat pro nás, ale co sami můžeme udělat pro druhé a pro své okolí.“
Jiřina Šiklová se narodila v roce 1935 v pražské rodině učitelky a lékaře. Rodiče se formálně hlásili ke křesťanství a brali ji jako dítě do kostela. V dospívání ji duchovně oslovila živá společenství evangelíků. V padesátých letech studovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1965 zde spoluzakládala katedru sociologie, kde se zabývala problematikou mládeže a studentského hnutí. Po okupaci v roce 1968, kdy byla katedra zrušena a mnozí učitelé vyhozeni z práce, pracovala jako uklízečka, později jako sociální pracovnice na geriatrickém oddělení pražské Thomayerovy nemocnice. Zde se věnovala i sociologickému výzkumu. Publikovat ale nesměla, a tak psala pod různými pseudonymy. Kvůli svým aktivitám v Chartě 77 a distribuci necenzurované literatury přes hranice byla komunistickou tajnou policií zatčena a uvězněna. Hrozilo jí až deset let vězení, na nátlak mezinárodní odborné veřejnosti byla ale po roce propuštěna. „Říkala jsem si: Jestliže se někdo může angažovat pro to, aby v Tatrách přežil svišť, tak proč já bych se nemohla angažovat a riskovat třeba i uklouznutí, aby tady přežila kultura?“
Po změně režimu jí kromě řady odborných textů vyšly úspěšné knížky s výmluvnými názvy Deník staré paní, Dopisy vnučce nebo Matky po e-mailu. Je známá jako představitelka genderového hnutí na pomoc rovným společenským příležitostem mužů a žen.
Genderové výzvy
„Vztah muže a ženy se v posledním století výrazně změnil ve prospěch žen. Částečně i proto, že muži sami ustupují do pozadí. V zemích bývalého Sovětského svazu je dokonce rovné postavení mužů ve společnosti ohroženo — především kvůli alkoholu a tomu, že jsou to ženy, kdo tam společnost udržuje.“
Gender se podle socioložky nezabývá biologickými, ale sociálními faktory — předsudky a stereotypy. „Neříkáme, že nejsou přirozené rozdíly mezi muži a ženami, ale jde nám o to, v čem jsou rozdíly sociální a zda se dají ovlivnit sociální politikou. Například jak vhodně koordinovat mateřskou roli s uplatněním v profesi. Ženy se dnes nemohou spoléhat a také nespoléhají na to, že se o ně muži postarají, a logicky si hledají vlastní zabezpečení. Tvoří polovinu lidstva a není dobré jim bránit v tom, aby se podílely na rozvoji společnosti.“
Ženy se velice často podceňují, snižují samy sebe nebo si stále jen stěžují. Místo aby se považovaly za subjekt změn, cítí se jako oběti, míní socioložka. „Žena přijde do práce a řekne: No tak tenhle plat mně jako ženský stačí.“ Odvolává se přitom na Slavomila Hubálka, který vyhledává vhodné odborníky pro důležité řídící pozice ve firmách. Ve svém párovém výzkumu sledoval uchazeče různých pohlaví, ale se stejnou kvalifikací a zájmem o stejné pracovní místo. Zjistil, že hlavní rozdíl mezi sledovanými muži a ženami je v tom, že ženy si automaticky navrhují až o třetinu nižší plat než muži. „Ženy by se měly samy hodnotit daleko výše. A tak je pak bude hodnotit i jejich okolí.“ Pojem gender označuje hledisko rozdílu mezi muži a ženami, které zahrnuje životní očekávání, role, aspirace, ekonomické postavení i úkoly, které si člověk sám dává. Významnou inspirací je zde křesťanství s jeho rovností všech lidí před Bohem.
Sobectví přináší prázdnotu
Současná evropská civilizace je podle Jiřiny Šiklové velice sobecká. Například dítě je považováno za závazek na celý život, který nepřináší žádné „profity“, spíše starosti. Jenže lidé, kteří si děti nepořídí, začnou mít kolem pětatřiceti a více intenzivní pocit marnosti. „To sobectví se projeví v podobě prázdnoty druhé poloviny jejich života. Ve věku dnešních bezdětných třicátníků jejich rodiče už dávno měli děti. Obecně máme posun již o 6 až 9 let oproti době před pětadvaceti lety. Zazlívám to i mým vnoučatům.“
Zkušená socioložka je přesvědčená, že snaha člověka měnit věci k lepšímu úzce souvisí s kulturou a náboženstvím. „Ať už je to jakýkoli druh křesťanských denominací nebo náboženství vůbec, vždycky je tam prvek, že by se měl člověk osvědčit v tomto světě a dosáhnout něčeho vyššího. Je to v nás tak hluboce zakořeněno, že dokonce i ti lidé, kteří se dopouštějí zla, bývají zasaženi vědomím, že dělají něco špatného.“ To není problém jen klasických literárních hrdinů typu Raskolnikova z Dostojevského Zločinu a trestu. Týká se každého z nás. „Jenom nepatrná, opravdu nepatrná skupina lidí je zlá proto, že zlo je v nich jaksi personifikováno a nerozeznávají hodnoty. Těm se říká anetičtí psychopaté. Ostatní lidé vědí, že to, co dělají, je buď dobré, nebo špatné. Nepovažuji to ale za přirozeně člověku dané. Tyto hodnoty přijímáme kulturou a výchovou.“
Doktorka Šiklová se každoročně zúčastňuje mezicírkevního Ekumenického setkání s Biblí a uměním. „Považuji to za součást svého sdílení těchto duchovních principů, protože se domnívám, že tyto hodnoty patří k naší civilizaci. A snažím se je vzbuzovat i u svých dětí, vnuků nebo studentů. Říkám jim: Nemusíte věřit, ale měli byste znát křesťanské hodnoty, protože k této civilizaci patříte.“
Politika není nevěstinec
Podle socioložky začínají mnozí lidé v dnešní době přemýšlet o společnosti jinak a jdou do sebe. Organizují se například proti korupci. Navíc je tu nová generace mladých lidí, kteří si chtějí ve společnosti najít důstojné místo a revoltují. „Lidé se začínají zajímat o dění ve společnosti a mocní si musí dávat pozor. To ale neznamená změnu demokratického systému. Není tu žádný reálně existující vzor lepšího uspořádání společnosti. Dnes je čas hledání a mladí si uvědomují, že to není jen prospěch a soukromý zisk, co je může uspokojit a naplnit. Objevují nové ideje.“
Jiřina Šiklová doporučuje nedívat se tak negativně na politiky: „Když je někde na domě napsáno ‚nevěstinec‘, tak je jasné, že do něj vstoupí jen ti, kteří chtějí do nevěstince. Označíme-li podobně politiku jako takovou, nedivme se pak, jací lidé do ní budou vstupovat. Nezatracujme takto veřejný život, všímejme si i kvalitních lidí v něm.“
Sama je členkou správních rad několika nadací – Nadace rozvoje občanské společnosti, Vize 97, Nadace Charty 77– Konto Bariéry a Nadace VIA, členkou redakčních rad zahraničních i domácích odborných časopisů, jako jsou Listy, European Journal of Social Work, East Central Europe nebo Social Research. V roce 1995 obdržela ocenění Žena Evropy za svůj přínos k mírové integraci Evropy. V roce 1999 jí prezident Václav Havel udělil Medaili za zásluhy I. stupně. V únoru 2000 získala medaili Alice Masarykové za zásluhy o rozvoj sociální práce v ČR. Se svými tématy společenského postavení žen, romské menšiny nebo uprchlíků se angažuje také ve Straně zelených, za kterou kandidovala do Senátu ČR. Vychází přitom z vlastních životních zkušeností a vědecké práce. „Například bych se asi nikdy nezajímala tolik o romskou problematiku, kdybych nepoznala problémy svých spoluvězeňkyň. Velice často to byly Romky. A člověk si najednou udělal k této sociální skupině úplně jiný vztah.“ K problematice starých lidí ji zase přitáhlo její dlouholeté působení na geriatrickém oddělení pražské Thomayerovy nemocnice.
A jaké životní krédo vyznává tato přední česká socioložka?
„Je od Marca Aurelia: Všude, kde se dá žít, dá se žít dobře.“