Náboženství v Čechách? Spiritualita, pragmatismus, lhostejnost

Za obzorem (1) 7.4.2022

Komentář religionisty Doc. PhDr. Zdenka Vojtíška, ThD., k výsledkům Sčítání lidu 2011

Údaje, z nichž článek vychází, jsou dostupné na adrese: http://www.czso.cz/sldb2011/redakce.nsf/i/tabulky
Převzato z www.christnet.cz

Dvanáctá otázka osobního sčítacího listu při Sčítání lidu, domů a bytů 2011 umožňovala tři odpovědi: (1) „věřící, hlásící se k církvi, náboženské společnosti“, (2) „věřící, nehlásící se k žádné církvi ani náboženské společnosti“ a (3) „bez náboženské víry“. Čtvrtou možností bylo nezaškrtnout žádnou předem připravenou odpověď (na formuláři bylo výslovně upozorněno, že „uvedení odpovědi není povinné“). Věřících bylo roku 1991 více než čtyři a půl milionu. Dnes je jejich počet méně než poloviční ve srovnání s rokem 1991. Zajímavější vývoj než tento v podstatě stabilní pokles má kategorie „bez vyznání“: roku 1991 byl počet respondentů v této kategorii podobný počtu v kategorii „věřící“, po deseti letech vyskočil na více než 6 milionů, v roce 2011 ale zaznamenal výrazný úbytek o 40 %. Jasným „vítězem“ posledního sčítání se tak stala kategorie „neuvedeno“, která za deset let vyrostla o 529 %.

V kategorii „neuvedeno“ samozřejmě musíme počítat i s těmi, kdo považují za nevhodné, nebo dokonce za nebezpečné sdělovat odpověď na otázku týkající se náboženství. Přesto myslím, že to, co tuto kategorii u nás dělá tak silnou, je hlavně nejistota značné části české společnosti ohledně náboženství. Tuto nejistotu způsobují (podle mého názoru a zkušenosti) dvě rozšířená přesvědčení, která nebyla správná asi nikdy, ale která se jeví jako zavádějící zvláště v poslední době.

Prvním z nich je nevyřčený předpoklad, že náboženství je především instituce (církev), kterou reprezentuje sakrální stavba (kostel) a pověřené osoby (kněží). Náboženský člověk je pak ten, který „je členem církve“, „chodí do kostela“ a „poslouchá kněze“. Takový dojem nutně vede k otázce, zda to, co člověk prožívá jako individuální setkání s transcendencí v běžných situacích, má vlastně vůbec co společného s náboženstvím. Taková setkání — např. v přírodě, prostřednictvím umění, při mimořádných (třeba i adrenalinových nebo psychedelických) zážitcích, v hraničních životních situacích (při porodu, setkání se smrtí) apod. — přitom zná vysoké procento lidí. Druhý a podobně zužující předpoklad říká, že náboženství je především ucelený názor (víra) ve formě nediskutovatelných pouček (dogmat). Pak nutně přichází otázka, zda praktické činnosti, při kterých se nevyžaduje tato dogmatická víra, jako je např. věštba, přijímání kosmické energie, chození po žhavém uhlí, meditace, jóga, makrobiotika, Tai-či nebo tisíce jiných, mohou být chápány jako náboženství.

Je pochopitelné, že většina těch, kdo mají individuální zkušenost s „něčím“ transcendentním nebo kdo vyzkoušeli nějakou praktickou duchovní metodu, se zdráhá přihlásit se jak k náboženství slovem „věřící“, tak k životu „bez náboženské víry“, a odpověď na náboženskou otázku tedy raději neuvede. Těmto lidem by možná pomohl pojem „spiritualita“ jako označení zcela individuálního, privátního a prakticky zaměřeného duchovního života, který není vázán nejen na instituce, ale ani na žádnou z konkrétních duchovních tradic (na žádné náboženství), který tedy dovoluje integraci různých podnětů podle osobní volby. Pojem „spiritualita“ ovšem ve sčítacím formuláři uveden nebyl.

Kromě těchto duchovně praktikujících lidí patří do kategorie „neuvedeno“ ještě dost lidí, jimž by můj další odhad (anebo spíše čirá spekulace) přisoudil náboženskou lhostejnost. Mám za to, že tato lhostejnost má dva zvláštní odstíny. Jedna skupina „lhostejných“ se spiritualitě nevyhýbá, jenom jim není jasné, k čemu by jim v každodenním životě mohla být dobrá. Pokud ovšem pocítí potřebu sebezlepšení a rozvoje, potřebu získat pomoc v řešení náročných životních situací anebo třeba jen potřebu experimentovat, přidají do svého životního „nákupního košíku“ také něco z oblasti náboženství – a to zvláště tehdy, nebude-li to příliš vypadat jako náboženství.

Druhým, a teď už typicky českým odstínem lhostejnosti, která se může skrývat v kategorii „neuvedeno“, je odpor k náboženským institucím. Jak dnes už prokazuje několik studií, tento odpor je charakteristický pro českou společnost především z historických důvodů. Bývá vyjádřen rovněž charakteristickým přihlášením se k ateismu. Tento odstín přibližuje nábožensky lhostejné ke kategorii „bez náboženské víry“, která se — jak je napsáno výše — od posledního sčítání lidu výrazně propadla. Právě přesun z kategorie „bez náboženské víry“ do kategorie „neuvedeno“ by můj odhad týkající se „náboženské lhostejnosti“ mohl nepřímo podpírat.

Výsledky sčítání lidu v oblasti náboženství tedy podle mého názoru potvrzují již dříve v odborné i populární literatuře popsané dvě základní tendence: (1) od spočinutí v určité tradici a od příslušnosti k instituci, která tuto tradici uchovává, směrem k privátní, prakticky zaměřené duchovní tvořivosti, obohacující nejrůznější obory mimo „náboženskou oblast“ (např. léčitelství, psychoterapii, výchovu dětí, pedagogiku atp.), a (2) od chápání náboženství jako něčeho, co je pro člověka určující nebo ales­poň závazné, k příležitostnému, nezávaznému (ano, i hravému) a účelovému využívání individuálně přizpůsobených prvků různých náboženských tradic.

	1991	2001	2011
VĚŘÍCÍ	4 523 734	3 288 088	2 175 087
BEZ VYZNÁNÍ, BEZ NÁBOŽENSKÉ VÍRY	4 112 864	6 039 991	3 612 804
NEZJIŠTĚNO, NEUVEDENO	1 665 617	901 981	4 774 323

Chodí Bůh do kostela?

„V Boha věřím, ale k tomu nemusím chodit do kostela. Myslím, že se s ním mohu potkat i v přírodě a třeba i u nás doma…“ Tato slova jsem nedávno slyšel od mladé dívky v diskuzi o víře v Boha.

Dal jsem jí za pravdu a vzpomněl si přitom na slova apoštola Pavla, která pronesl k aténským filozofům: „Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý…“ (Bible, Skutky apoštolů 17).

Lidé si vytvářejí své vlastní představy o tom, jaký je Pán vesmíru. Jejich představy přitom vycházejí z toho, co vidí kolem sebe, a tak jsou na hony vzdálené skutečnosti. Táta občas vzpomíná na setkání se studentem astronomie. Diskutovali spolu ve vlaku o víře v Boha. Mladík mu tehdy řekl: „Já věřím, že někde ve vesmíru musí být Bůh – absolutní vesmírná inteligence. Ale nevěřím, že je to ten starý, šedivý, nemohoucí dědeček, co sedí na obláčku, jak mi o něm vyprávěla moje babička…“

Mnoho lidí odmítá věřit v Boha, protože o něm mají zkreslené představy. Tuší, že někde musí být nesmírně inteligentní bytost, která to vše, co je okolo nás, vymyslela a zrealizovala. Ale tuhle bytost nelze popsat nějakým obrázkem, zpodobnit sochou nebo definovat slovy, zavřít do určitého prostoru.

Ano, Bůh chodí do kostela. Ale nejen tam. Proto, pokud se chci setkat s Bohem, nemusím nutně do kostela. Ježíš Kristus slíbil: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Bible, Matouš 18).

V poslední knize Bible jde Boží nabídka ještě dál: „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou“ (Zjevení Jana 3). Ježíš stojí u „dveří mého života“ a chce do něj vstoupit. Nevyráží dveře násilím, ale čeká, až mu sám otevřu.

Jestliže Bůh přichází tam, kde jsou alespoň dva nebo tři lidé, kteří mu dovolili vstoupit do svého srdce, pak přichází i do modliteben a chrámů, kde se takoví lidé shromažďují. Ale může se také stát, že v kostele plném lidí i kněží Bůh být nemusí.

Ano, Bůh chodí i do kostela. Ale potká ho tam jen ten, kdo mu dovolí vstoupit i do svého každodenního všedního života. Ten, kdo na jeho klepání odpoví tím, že otevře vstupní dveře svého

 

Proč Bůh nezruší církev?

Cestou do Prahy jsme se v kupé rychlíku bavili o tom, co děláme v zaměstnání. Když jsem řekl, že jsem pastor, spolucestující prohlásil: „Kdybych já byl Bůh, tak to první, co bych udělal, by bylo zrušení církve. Jak se Ježíš může dívat na to, co lidé udělali s jeho učením?“

Díky tomu, co dnes lidé slyší o církvi, a také díky tomu, jak se o svém Bohu často vyjadřují samotní křesťané, mnoho lidí Boha odmítá. Mnozí lidé odmítají věřit, protože se díky svým křesťanským příbuzným a známým setkali spíš s Boží karikaturou, než se skutečným Bohem.

Kamarád Pavel našel na půdě Bibli své prababičky. Jeho rodiče byli ateisté. Díky členství v KSČ měli vysoké společenské postavení, a tak při výchově u nich nebylo místo pro náboženství. Víru v Boha považovali za přežitek.

Pavel znal názory svých rodičů. Proto jim o svém nálezu nic neřekl a začal tajně číst. Shodou okolností začal evangeliem podle Jana. Když dočetl tento životopis Ježíše Krista, pochopil, že konečně našel to, co hledal. Našel někoho, kdo si zaslouží jeho úctu a obdiv.

Začal hledat lidi, kteří to cítí stejně jako on. Přitom dál četl Bibli a poznával původní biblické křesťanství. Se svou kamarádkou jezdili do vedlejšího města, kde je nikdo neznal. V kostele tam působil mladý kněz. Sjíždělo se za ním mnoho mladých lidí z okolí a on jim pomáhal poznávat taje křesťanství.

Jednoho dne dostal Pavel odvahu oslovit mladého faráře osobně. Měl totiž několik otázek, se kterými si nevěděl rady. Odpovědi, které dostal, ho neuspokojily, a tak začal hledat jiné společenství věřících. Když jsme se poprvé setkali, znal už všechny církve, které tehdy působily v Brně. Prožil při tom zklamání z toho, že v každé z nich narazil na tradice, kterým byla dávána přednost před samotným učením Ježíše Krista. A co bylo pro něj ještě horší, mnohé tradice odváděly pozornost lidí od Ježíše ke starým pohanským kultům.

O stejném problému hovoří i Ježíš Kristus: „…marně mě uctívají, neboť učí naukám, jež jsou jen příkazy lidskými“ (Bible, evangelium podle Matouše 15). Dopředu varuje před tendencí svých následovníků zaměňovat skutečné křesťanství za lidské tradice, velice často převzaté z pohanství.

Na jiném místě v Bibli můžeme číst: „Sedm žen se chytí jednoho muže v onen den. Řeknou: ‚Budeme jíst vlastní chléb a odívat se vlastními šaty, jenom ať se jmenujeme tvým jménem, zbav nás naší potupy‘“ (Izajáš 4). Jak výstižný popis situace v dnešním křesťanství. Mnoho lidí i církví jedná po­dle hesla: „Ježíši, chceme jen tvé jméno, vše ostatní už si uděláme po svém.“

V patnácti letech jsem poprvé v životě ochutnal halušky s brynzou. Bylo to na výletě do Tater. Jídlo, které nám tehdy donesl číšník na talířku, se nedalo jíst. Nemohl jsem pochopit, jak může být něco tak odporného slovenským národním jídlem. Tento názor mi vydržel téměř třicet let. Pak se jednou stalo, že syn vařil oběd. Rozhodl se právě pro halušky s brynzou. Z kuchyně se po chvíli začala linout vůně smažené cibulky, pak se přidávaly další vůně. Nakonec už jsem měl takovou chuť, že jsem se nemohl dočkat, až začne zvát ke stolu.

Podobné je to u mnoha lidí s jejich zkušeností s křesťanstvím. Ochutnali něco, co se jen vzdáleně podobá Ježíšovu učení. Ve skutečnosti tedy neodmítají křesťanství, ale jeho karikaturu.

Chcete poznat skutečné křesťanství? Vraťte se k evangeliím. Křesťanem se člověk nestává vstupem do církve, ale přijetím Ježíše Krista. Proto si první křesťané začali říkat KRISTOVCI.

Proč Bůh nezruší církev? Jedno moudré lidové přísloví říká: „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě!“ Bůh nejedná ukvapeně. Má svůj čas. Až ten čas nastane, začne účtovat nejen s církví, ale i s každým z nás.