ŽÍT DŮSTOJNĚ A S RADOSTÍ

Za obzorem (10) Jan Libotovský 15.2.2023

PhDr. Jiří Bauer, Ph.D., se narodil v rodině faráře Církve československé husitské v Sokolově, studoval na střední škole Chovatel cizokrajných zvířat v Praze, v té době se stal členem Církve adventistů sedmého dne. Po revoluci vystudoval psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 2000 působí jako klinický psycholog a psychoterapeut v Karlových Varech a v Sokolově. V roce 1995 s přáteli založil Společnost Pohlazení, která se snaží zmírnit těžký úděl dětí z dětských domovů, které rodiče opustili. V současnosti se také snaží pomáhat dětem a mládeži ze sociálně slabých rodin. Jeho celoživotním mottem je: „Život, ve kterém není občas všechno v sázce, nemá cenu.“ (Luise Rinserová)

Na začátku by možná stálo za to ujasnit si, co vlastně psycholog dělá. O lid­ské nitro se stará psychiatr, ale také psycholog nebo psychoterapeut. Jaká je role každé z těchto profesí?
Já jsem klinický psycholog a psychotera­peut, nejsem psychiatr. Psychiatr má vy­studovanou medicínu, zatímco psycholog studuje vždy filozofickou fakultu. Jsou ale i psychiatři, kteří si udělají atestaci z psy­choterapie na stejném institutu jako psy­chologové. Obecně se dá říci, že psychiatr léčí především pomocí medikace, zatím­co psycholog léčí slovem. To znamená, že psycholog zásadně pomáhá psychologický­mi prostředky. Snažíme se poznat podstatu člověka, poznat jeho životní příběh. Z toho můžeme vyčíst určitá traumata, která ovliv­ňují jeho současnou poruchu nebo stav, ve kterém se nachází. No a potom se, spolu s pacientem, snažíme najít nějaký způsob, jak by dokázal ve svém životě pojmenovat věci, které mu dělají problémy a ve kterých si neví rady. Cílem je, aby se dokázal posta­vit na vlastní nohy a zase mohl jít životem důstojně a s radostí s tím, že naplňuje svůj smysl života.

  Prožíváme dobu covidovou, válečnou a krizovou. Je to situace, kterou jsme předtím nezažili. Projevuje se to i ve tvé ordinaci?
Určitě. Všechno, co se děje v našem okolí, nás nějak ovlivňuje. Ke mně většinou chodí lidé s depresemi a úzkostnými stavy. Díky svým traumatům jsou tito lidé i v běžném životě nastaveni úzkostně a zažívají nejrůz­nější strachy. Když přijde z vnějšího oko­lí jakýkoliv podnět, povzbudí je, aby se báli a děsili, aby zase prožívali svoji nejistotu. Tito lidé se neumějí opřít sami o sebe. Lidé, kteří trpí neurózami, jsou takovými velký­mi dětmi.

Charakteristikou dítěte je, že nedokáže samo za sebe převzít zodpovědnost. Má ně­koho, kdo ji má za něj, a to mu dodává jis­totu. A může si žít, jak chce, protože nemá žádnou odpovědnost. Pouze někoho, kdo ho usměrňuje.

Když se stane dospělým a nedokáže pře­vzít odpovědnost, tak je pořád nejisté. Pořád hledá a tápe a propadá se do strachů a de­presí, protože už často nemá rodiče. My te­rapeuti jsme vlastně takovými rodiči. Při­jdou k nám a my jim poskytneme podporu. Není to poradenství, kterých je dneska celá řada, protože terapeut neradí. Terapeut pomáhá člověku, aby se zorientoval a našel v životě směr, který pro něj bude ten nejlepší. A nemusí to ani být ve shodě s hodno­tami terapeuta. Terapeut pouze doprovází. Není tím, kdo radí a říká, co má člověk dělat.

To znamená, že psycholog je tím, kdo toho člověka provází k vnitřní dospělosti?
Ano, dalo by se to také tak říci. Týká se to především poruch, které jsou spjaty se stra­chem, se závislostmi, možná i s poruchami nálad. Takový člověk stále potřebuje něko­ho, o koho by se opřel, kdo by mu ukazoval, kudy má jít. Dospělost spočívá v tom, že se člověk postaví na vlastní nohy. On ví, kam směřuje. Navíc dokáže přijmout zodpověd­nost za sebe, ale i za ty, kteří k němu pat­ří – manželku nebo jeho děti, případně lidi z jeho okolí a časem i rodiče, kteří stárnou. A zároveň má život naplněný smyslem a ra­dostí.

Není nakonec jednodušší zůstat dítě­tem?
Naprosto ano. Dětství je obdobím, kdy člo­věk nemá na sobě tíhu odpovědnosti. Ale ve chvíli, kdy se stane fyzicky dospělým, tak je to vážný rozpor. Ten člověk potřebuje mít neustále nějaké vedení. Proto spousta lidí s láskou vzpomíná na socialismus, protože tam nám přesně řekli, co smíme a co nesmí­me, a nemuseli jsme se vlastně o nic starat. Měli jsme základní věci, ale neměli jsme ten nadstandard, který je právě spjatý se svobo­dou. Dospělost vede ke svobodě a odpověd­nosti.

  Dobře, ale člověk může být dospělý fy­zicky i psychicky, a přesto může pro­žívat těžké období. I dospělý se přece může začít lámat a hroutit.
Ano, určitě. Člověk může být plně dospě­lý, to znamená psychicky, fyzicky i duchov­ně a sociálně, ale nastane nová krizová si­tuace, ve které ho porazí něco, na co nebyl připraven. Takovou novou situací například je, když člověku umírají blízcí lidé, o které se třeba celý život opíral. A i když se teď už o ně neopírá, tak je s nimi citově spjatý a to loučení je vždy těžké. Nebo nás někdo surově napadne, budeme mít autonehodu nebo budeme skákat padákem a zlámeme si nohy. Pak skutečně existuje takzvaný proces regre­su, ve kterém se člověk, který prožívá nějaké trauma, v tu chvíli stává dítětem. Třeba leží a nemůže se pohnout. Když mu někdo po­máhá, jedná s ním vlastně jako s batoletem. Přenese ho na lůžko, ošetřuje ho, krmí ho – po dobu, kdy ten člověk potřebuje péči. Je vlastně prakticky dítětem.

Pokud je ten člověk už dospělý, tak tento proces regresu člověk bere s pokorou, přijímá, že je skutečně závislý na dalších lidech. Ale postupně, jak se uzdravuje, krok za krokem znovu přebírá zpátky své hodnoty a zakomponuje tam i hodnotu události, která se mu právě stala. Zase osobnostně povyroste, nastaví si nějakou obranu, aby se to už nemohlo stát. A proto se i dospělý, dozrálý člověk může dostat do situace, kdy se prostřednictvím regresu zase stane dítětem. Ale jenom na nezbytnou dobu, než se zno­vu vnitřně postaví na nohy. A i kdyby tragic­ky přišel o nohy, i na tom vozíčku bude zase dospělý. Protože když je člověk plně dospě­lý a i když prožívá krizi, tak si nezoufá. Má vždycky nějakou vnitřní oporu. A mnoho duchovně založených lidí se obrací k trans­cendentnu. To znamená k tomu, co je přesa­huje, protože si uvědomí, že nejsou na svě­tě ti jediní a největší. Mají v sobě pokoru a mají kotvu někde hlouběji a někde výš.

Napadá mě ještě proces stárnutí, kdy se mi zdá, že se člověk tak trochu postup­ně zase stává dítětem. A tam už asi ten fyzický návrat není vždy možný. Jak „zdravě“ stárnout?
Stáří přináší zhoršení kvality života. To se děje každému. Pokud je ale člověk osobnos­tí, tak osobností zůstane, a dokonce může i v tom stáří osobnostně dál růst. Proto není zbytečné třeba jít na univerzitu třetí­ho věku. Člověk se může vzdělat ve věcech, které třeba chtěl celý život dělat, ale prostě se k tomu nedostal. Tak mohou třeba lékaři přednášet i prostým lidem. Mají čas a na učí se zcela nové věci. Takže ten proces učení a růstu osobnosti je možný i ve stáří. Výjim­kou jsou samozřejmě demence a podobné poruchy, kdy lidé o sobě už více méně nevědí a kdy dochází k destrukci mozku a vlastního vědomí. Ale pokud nenastane tento stav, tak člověk může být osobností až do smrti.

Je možné, abychom se na těžké životní situace nějakým způsobem připravili? Problémy nebo těžká období přicházejí v životě každého z nás.
Na těžká období se připravujeme díky těm, kteří těžké životní situace už prožívají. Mno­ho lidí z našeho okolí, přátelé, rodina nebo někdo blízký prožívají problémy a krize.

A právě v těchto momentech je třeba, aby člověk před tím neutíkal, byl nablízku těmto lidem a třeba s nimi jenom seděl nebo je po­slouchal. Tak se učí správně řešit danou si­tuaci. A aniž si to uvědomujeme, tak když někdo z našich blízkých krizi překoná, pře­konáme ji s ním. A tím už jsem se i částeč­ně připravil na podobnou krizi v mém živo­tě. Už budu vědět, jak se zachovat. Pomoci může i literatura, ve které jsou zaznamená­ny životní příběhy lidí. Tím, že jejich příbě­hy čteme, tak je vlastně prožíváme. A tak řešíme jakoby nanečisto vlastní životní si­tuace, které teprve přijdou.

To tedy znamená, že proto, abychom dobře zvládali naše krize, je dobré mít s lidmi blízké vztahy, prožívat s nimi je­jich osudy a být jim oporou?
Ano. A napadá mě jeden text z Bible, který říká: „Radujte se s radujícími, plačte s plačí­cími“ (Římanům 12‚15). Jestliže se tedy do­kážeme naladit na vlnu těch lidí, se kterými jsme, dokážeme s nimi prožívat radost, ale i bolest, tak jsme pro ně jednak silnou oporou a zároveň s nimi i osobnostně rosteme.

Ty asi musíš slyšet hodně příběhů. Zna­mená to, že jsi hodně vyrostl, anebo že jsi také v ohrožení?
Když jsem s psychoterapií začínal, řekl bych, že jsem byl často v ohrožení. Dokonce jsem byl blízko syndromu vyhoření. To zažívá mnoho lidí v pomáhajících profesích, pro­tože jak částečně prožívají příběhy druhých, tak se jich to samozřejmě dotýká. Já jsem byl ze začátku velice nadšený do pomoci li­dem. Viděl jsem, jak jim to pomáhá, jak ros­tou, jak zvládají svoje krize a berou svůj ži­vot za správný konec.

Ale pak byli lidé, kteří jsou chronickými pacienty. Já jsem si myslel, že je prostě vy­léčím, že jim dám nějaký směr, že najdeme spolu cestu, jak se z toho můžou dostat ven. Ale ve skutečnosti je to jejich životní nasta­vení. Typické pro tyto lidi je „ano, ale“. Tak­že oni mi sice dají za pravdu, avšak mají svoje „ale“. Tím vysvětlují, proč oni nemo­hou, proč to nejde, proč právě jim ne. A když příště přijdou a řekneme si, že to tedy zkusí, tak oni to nezkusí. Protože se jim právě něco stalo, protože nemohli, prostě to z nějakého důvodu nešlo. A tak se točíme v kruhu. Až když se nenajde žádná cesta, pak je nutné, aby pochopili, že tohle je vlastně jejich ži­votní styl nebo způsob života. A oni už jsou v tom natolik ponořeni, že je prostě nikdo nezastaví. Jsou v podstatě dětmi, kterým nemůže nikdo pomoct, ale může je jenom litovat. A to je jejich hnací motor. Oni žijí ze sebelítosti, je to jejich určitá životní hodno­ta. A tím, že mají trápení, tím, že z toho ne­mohou vyjít, tím, že jsou na tom tak špatně a nikdo jim nemůže pomoci, tak jsou zvlášt­ní a jsou to oni. Teprve později jsem pocho­pil, že takovým lidem nemohu pomoci.

Když jsi mluvil o posilování své role do­spělého, o zažívání krizí, říkal jsi, že často jen nasloucháš. Jak to udělat, abychom služby psychologů nepotřebovali a vzájemně si pomáhali? Jde to vů­bec?
Já bych řekl, že v tom normálním životě to jde, protože jinak bychom se strhali. Proto­že psychologů a psychoterapeutů stále není dost. Je samozřejmě vždy důležité, když chceme někomu pomoci, tak mu naslouchat. My máme nějaké životní zkušenosti, něco se nám v životě podařilo zvládnout. Proto mů­žeme o své životní zkušenosti říci někomu dalšímu. Ale měli bychom mít na paměti, že zkušenost je nepřenosná. Takže pokud se někdo bude přesně řídit naším vzorem nebo radou, tak vlastně přebíráme odpovědnost za jeho rozhodnutí. To už nedělá on, ale dělá něco podle naší rady. Takže žije už život ně­koho jiného. Měli bychom v tom být opatr­ní.

Proč je to důležité?
Měli bychom pouze naslouchat a pak klást otázky. Na základě kladení otázek je mož­né daleko efektivněji najít tu správnou ces­tu, než když dáváme rady a udílíme pokyny. Protože když toho člověka vedeme nějakou cestou, která není jeho, a pak jej opustíme, tak on po ní sám dál nepůjde. Není to jeho cesta, jeho volba. A když zabloudí, tak nám bude nadávat, a mnohdy právem. Protože my jsme mu řekli, co má dělat, a on se místo toho zhroutil.

To znamená, že člověk by neměl přebí­rat cizí cestu, ale měl by hledat tu svou, stát na vlastních nohou. Ty jsi také vě­řící člověk. Pro někoho je právě Bůh ten, který dává pokyny a který říká: to­hle dělej, a tohle nedělej. Jak to tedy je?
Řekl jsi správně, že by člověk neměl přebírat cizí cestu. Bůh je ale náš Otec. Rodič si může dovolit určovat cestu svému dítěti, dokonce musí, protože dítě je často nejisté. A proto náboženství a vztah k Bohu má v našem ži­votě nezastupitelnou hodnotu. Jako dospě­lý sám rozhoduji o všem. Vím, kam směřuji, vím, jak stát na svých nohou. Jsem ve svých rozhodnutích svobodný a nejsem na nikom ani na ničem závislý. Ale přesto mě někdo převyšuje. Někdo, kdo je mým Tvůrcem a Stvořitelem a kdo mi nejlépe rozumí.

Avšak ve chvíli, kdy se jako dospělý do­stanu do situace, která mne přesahuje, tak potřebuji někoho, kdo je nad tím. Kdo mi může dát jistotu, podporu a nový smysl ži­vota. Anebo ukázat cestu ven ze situace, ve které nevidím žádné světlo. A pro mě je v této nejisté době Bůh tou největší jistotou. Pro někoho je Bůh vzdáleným pojmem, pro někoho je to vesmír nebo příroda. Lidé čas­to rádi vyjadřují, že je to někdo někde nebo něco někde. Ale pro mě je Bůh láska. Něko­mu se to může zdát jako abstraktní pojem, ale pro mne to tak není. Pro mě je láska, vztah k Bohu, tou největší jistotou ve svě­tě. Znamená to, že je tu někdo, na koho se můžu kdykoliv obrátit a i v tichu mlčení, kdy se zdá, že neodpovídá, můžu slyšet jeho od­pověď. A za to jsem rád.

Díky za rozhovor.
Jan Libotovský