K ZEMI HLEĎ
V roce 2021 Netflix svým divákům nadělil vánoční dárek v podobě satirické tragikomedie „K zemi hleď“ (v originále „Don’t look up“). Film se téměř okamžitě stal senzací a nejsledovanějším titulem Netflixu během vánočních svátků. Snímek získal čtyři nominace na Zlatý glóbus a šest nominací na Critics’ Choice Award.
K popularitě filmu jistě přispělo také hvězdné obsazení v čele s Leonardem DiCapriem, Cate Blanchett, Meryl Streep nebo Jenifer Lawrence. Hlavní devizou snímku je především jeho aktuálnost, hluboký vhled do myšlení současného člověka ovlivněného sociálními sítěmi, fake news (falešné zprávy), touhou po senzacích a politickým populismem (snahou politiků zalíbit se lidem nabídkou „jednoduchých“ řešení složitých témat).
Zápletka snímku není nikterak originální. Dva vědci – dr. Mindy (DiCaprio) a doktorandka Dibiasky (Lawrence) – zjistí, že za půl roku do Země narazí kometa, která zničí většinu života. Zvládne lidstvo mobilizovat své síly a odvrátit hrozící katastrofu? Přestože k tomu hlavní zápletka vybízí, děj není heroický ani patetický, jak jsme zvyklí z amerických filmů s podobnou tematikou (např. Armageddon či Drtivý dopad). Zcela v duchu postmodernismu je téma pojato s humorem, nadsázkou a vysokou mírou cynismu, přesto se vyhýbá bezbřehému a lacinému nihilismu (nic nemá smysl). Právě toto postmoderní pojetí tématu zesiluje některá ústřední témata filmu: 1. Je dnešní (západní) společnost ochotná připustit existenci pravdy? Jsme ochotni opustit naše uměle vytvořené světy a čelit nepříjemné skutečnosti?
A pokud je to potřeba, umíme a jsme ochotni obětovat se, odříci si něco? 2. Má v šíleném světě ještě něco opravdovou hodnotu?
Ve filmu hraje ústřední roli téma pravdy a jejího významu. Hlavní představitelé chtějí varovat svět. Proto vystupují ze světa „normálnosti“ a exaktní vědy, kde jsou měřítka pravdy jasně daná, a vstupují do bizarního světa politiky a showbyznysu, kde je pravda jaksi „tekutá“ a relativní, případně urážlivá či odpudivá. V tomto světě se pravda měří její využitelností pro dosažení vlastních cílů, získání moci, peněz či popularity. Jako taková musí pravda počkat ve frontě před jinými „důležitými“, zajímavými či zábavnými informacemi a událostmi. Pravda nesmí narušovat naše myšlenková schémata, naše vlastní plány a představy o světě a o sobě. Proto je potřeba si pravdu ochočit a přizpůsobit našemu přízemnímu vnímání reality. Jakýmsi vyvrcholením tohoto postoje k pravdě je kampaň americké prezidentky (M. Streepová) nazvaná „Don’t look up“ (Nedívej se nahoru), podle které byl nazván celý film. Tato kampaň (která záměrně připomíná mítinky Donalda Trumpa a jeho voličů) má odvrátit pozornost občanů od nepříjemné pravdy – blížící se komety a zániku světa. Podobně jako mnozí současní populisté prezidentka tímto tématem rozděluje společnost, aby získala politické body.
Protikampaň „Just look up“ (Prostě se podívej nahoru), která se naopak snaží zaměřit pozornost na blížící se katastrofu, ovšem působí podobně bizarně a komicky. Ve střetu těchto dvou kampaní jako by se střetávaly dva světy – starý svět modernismu s jasně danými hodnotami a předem danou pravdou (kampaň „Don’t look up“) a nový svět postmodernismu („Just look up“), ve kterém se lidé naivně rozplývají nad svými vznešenými pocity a touhou učinit svět lepším. Oba pohledy na svět se však ukazují jako povrchní a marné. Pravda (realita) totiž nebere ohled na naše touhy, fantazie či myšlenkové a sociální bubliny, do kterých se pro vlastní pohodlí a kvůli pocitu sounáležitosti uzavíráme. Pravdu nezajímají lajky, dobře vymyšlené vtipy a memy, krásné písně, zesměšňování názorových oponentů, politická gesta a chytře vymyšlené argumenty. Pravda se ve filmu se strojovou přesností blíží k naší Zemi, ať si o tom lidé myslí, co chtějí.
Odvrácení katastrofy spočívá ve využití všech dostupných prostředků na odklonění dráhy komety. Tomu ovšem brání někteří průmysloví magnáti, kteří chtějí kometu využít jako zdroj vzácných nerostných surovin. Amerika by pak nebyla závislá na dovozu cenných kovů. Hlavní představitelé se bezradně snaží společnost přivést k jediné správné reakci na blížící se katastrofu – strachu, který by společnost probudil z dřímoty a přiměl ji k akci. Neustále však musí bojovat proti nástrahám všudypřítomného „blátivého myšlení“, které společnost paralyzuje.
Příběh o kometě a Zemi je vlastně podobenstvím popisující současné globální problémy. Zároveň film ukazuje, jakým způsobem se k nim lidstvo staví (už jenom proto, že v kometách není mnoho vzácných kovů, na rozdíl od asteroidů, o jejichž ekonomickém využití se dnes již přemýšlí).
Pro křesťana však děj filmu nabízí ještě něco navíc. Ukazuje, jak může dva tisíce let stará víra pomoci dnešnímu světu v přístupu k pravdě. Zaprvé – z křesťanství jasně vyplývá, že pravda „existuje“. Pravda není lidský výmysl, není otázkou názoru či preferencí, pravda nevzniká díky dobře promyšlené argumentaci. Pravdu je navíc možné poznat. Ježíš říká: „Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými“ (Jan 8‚32). Proto jsem přesvědčen, že bychom měli pravdu skutečně hledat. Mistr Jan Hus to vyjádřil takto: „Slyš pravdu, hledej pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, braň pravdu až do smrti.“
To ovšem také znamená, že je třeba brát vědu vážně – i se všemi jejími chybami. Ano, věda se dostává (a má dostávat) do rozhovoru s naší vírou, ale to věřícímu může pomoci „osahat“ si hranice vlastní víry i hranice vědy. Právě ono napětí mezi vědou a vírou nám pomáhá uvědomit si, co „vím“ a čemu „věřím“. Někdy si lidé neuvědomují, že něčemu „věří“, že mají svůj světonázor, ideologii, žebříček hodnot apod. Pokud ovšem člověk o své víře neví a neumí o ní pochybovat, neumí většinou ani rozlišit, kde jeho víra končí a začíná, a kde končí a začíná vědecky dokazatelná realita. Od toho už je jen krok k zaměňování svého přesvědčení za realitu, což může mít fatální následky, jak je dobře vidět právě z filmu „K zemi hleď“. Nepokorná víra, která se nenechá korigovat ověřitelnou skutečností, se totiž může proměnit v lež. Nádherný citát o pravdě a lži pochází z pera V. A. Legasova (vedoucí vyšetřovací komise havárie elektrárny Černobyl): „Když pravda uráží, pak lžeme a lžeme, dokud nezapomeneme, že nějaká pravda je. Ale ona je. Každou lží si děláme u pravdy dluh. A dřív nebo později se dluh musí splatit.“
Velmi silnou scénou filmu je závěrečná večeře hlavních hrdinů. Ve světě absurdity, chaosu a zmaru nachází skupinka lidí bezpečný přístav v kruhu rodiny a přátel.
V upřímných vztazích se dotýkáme něčeho, co přesahuje hranice tohoto nejistého světa a dotýká se věčnosti. A dotyk „toho věčného“ je ve filmu umocněn neumělou, ale upřímnou modlitbou jednoho z účastníků večeře. Současné i ty budoucí krize v nás buď probudí hloubku a opravdovost, stmelí a posílí, nebo nás rozdělí, otupí a zničí – vybrat si můžeme a MUSÍME sami. Je třeba doufat, že si vybereme správně.
Mgr. Jiří Koun vystudoval Obchodní akademii v Děčíně, Teologický seminář na Sázavě a Teologii a religionistiku na Husitské teologické fakultě. Má dvě děti – Markétku (11) a Bártíka (9). Od roku 2009 působí jako kazatel Církve adventistů sedmého dne.