Michaela Hrachovcová: Z VOZÍKU VIDÍTE SVĚT JINAK, nově
Michaela Hrachovcová je redaktorka, autorka dětských knih, zástupkyně ředitelky králodvorské hudební školy a maminka čtyř dětí. Těšilo ji chodit po horách a aktivně sportovat. Před pár lety absolvovala náročný trek v Himaláji a často se po práci projížděla na kole nebo bruslích kolem Berounky. Při nehodě na skútru, která se stala na podzim 2020, si poranila na dvou místech páteř, což ji upoutalo na invalidní vozík. Vypráví o tom:
Toho třetího října večer jsem jela cestou, kterou dobře znám. Když jsem přijížděla ke křižovatce, najednou jsem přestala vidět. V okamžiku byla naráz všude kolem tma a já jsem neviděla cestu. Zvedla jsem zrak, abych se zorientovala podle křížku u cesty, ale i ten jako by se mi náhle ztratil ve tmě. Sjela jsem ze silnice do příkopu a narazila na betonový mostek. V té rychlosti jsem byla vymrštěna do vzduchu a tvrdě jsem dopadla do blízkého pole.
Ležela jsem kus od silnice, nemohla se hýbat a přemýšlela, jestli mě někdo najde. Po chvíli si nehody všimla neznámá mladá žena a zavolala mi pomoc. „Vyhrála jste let vrtulníkem,“ snažil se mě pobavit pilot, který mě transportoval do motolské nemocnice rovnou na operační sál.
Jak ses s touto nečekanou a hrozivou událostí srovnávala?
Překvapivě klidně. Prostě se to stalo. Kdesi v pozadí mi zaznělo ujištění, že mohu být šťastná i v tomto druhém životě, i když jinde a jinak. Vůbec jsem si pod tím neuměla nic představit. Jen jsem to tak přijala. Jako věc, o které se nediskutuje. To, co se mi stalo, jsem dlouho brala jako výzvu: jako bych psala nějakou reportáž o životě lidí na vozíku a zkoušela si, čím asi procházejí, co se musí naučit a jaké to je, zkusit se vrátit zpět do společnosti jako její platný člen. Cítila jsem obrovskou podporu od přátel i neznámých lidí. Byla jsem přesvědčená, že to zvládnu, jako jsem dosud zvládla i jiné obtížné situace v mém dosavadním životě. Bezmoc jsem neznala. Ze všeho byla cesta ven. Stačilo ji vymyslet, něco pro to udělat. Navíc jsem si uvědomovala, že sice necítím ani nehýbu s půlkou těla, ale jiní jsou na tom kolikrát ještě hůř.
Kdy se do tvého života dostává pocit bezmoci?
Ten vzorec je pořád stejný: chci něco zvládnout SAMA. Po takové nehodě je to naprosto zásadní: dát se dohromady tak, aby člověk nemusel být pokud možno na nikom závislý. Jako by nezávislost určovala smysl a kvalitu dalšího bytí. Je v tom touha zažívat zase plnou samostatnost: sednout do auta a jet volně krajinou. Sám se obléct a dopravit se do práce. Co na tom, že vám všechno trvá příšerně dlouho a že se u oblékání natrápíte? A ono to přece jen jde.
S nadšením to zvládáte měsíc dva tři, ale po půlroce najednou cítíte obrovskou únavu. Nechcete si samozřejmě připustit, že svůj život nezvládáte. Ale přibývají chvíle, kdy se cítíte v pasti: na naprosto nevhodné toaletě „pro vozíčkáře“, kde zůstanete uvězněni a nikde není tlačítko, kterým byste si přivolali pomoc. Když vám uklouznou ruce a ve chvilce ležíte v koupelně na zemi a zoufale vytáčíte telefonní čísla těch, kdo mají klíče od vašeho bytu a mohou vám přijít pomoct. Když se pokazí výtah a nezbývá než se nechat odnést záchrannými integrovanými složkami do pátého patra domu, kde bydlíte. Nebo naopak nejede výtah ve chvíli, kdy se potřebujete dostat ven. A to nemluvím o stavech psychické bezmoci, kdy z dané situace nevidíte žádné východisko. Žádné – pokud se chci spoléhat jen sama na sebe. A pak jako by se mi otevřely oči a já najednou vnímám lidi kolem sebe, jejich zájem, ochotu pomoct a cítím sama sebe jako živou součást společnosti, začleněná do skupiny lidí v práci i v církvi. A toto poznání je pro mě hodně cenné.
Takže ti bezmoc přinesla i něco dobrého?
Ano. Například spřízněnost s lidmi, kteří zažívají bezmoc den co den: mimo jiné i s místními bezdomovci nebo ranními zametači ulic. S těmi se zdravíme. Oni vědí, jaké to je, o něco přijít. O možnosti, šance na naplněný život, viděno pohledem zdravých a úspěšných. Tihle lidé vás přirozeně přijímají mezi sebe. Bezmoc mi také pomáhá lépe si uvědomit své limity, svá omezení. To, že na něco prostě nestačíme. Myslím, že tam někde se dotýkáme i spirituální oblasti. Tím, že se mi zhroutily životní jistoty a plány, že jsem se nemohla spolehnout sama na sebe, jako by se mi otevřel prostor pro to, abych se odevzdala Božímu vedení a důvěřovala tomu, že pro mě má nějaký nový plán.
Až v té slabosti si mnohdy uvědomíme hodnotu víry, která dává smysl existence navzdory všemu, co nás tady potkává. Pocit bezmoci byl pro mě vlastně v něčem očistný: zbavil mě přesvědčení, že nikoho nepotřebuji a všechno zvládnu sama. Vrátil mě k vědomí jakési vzájemné pospolitosti. A ta je pro mě zvláštním způsobem nová. Zažívám ji teď vlastně každý den: v povzbudivém úsměvu mladé ženy jdoucí naproti mně, v nepatrných gestech pomoci, kdy někdo přiskočí, otevře mi dveře, pomůže mi přejet obrubník.
Jak sis na tu pomoc od lidí na ulici zvykala?
Pro mě bylo nejhorší to pomyšlení, že jim svou existencí nějak překážím či vadím. Že samotný pohled na někoho postiženého jim zkazí den. Dlouho mi trvalo, než jsem se odhodlala podívat se lidem, které jsem míjela, do očí. A najednou to bylo zajímavé: mnohdy v nich vidíte podporu, občas i netečnost. Pořád se ale setkávám i s těmi, kteří svůj pohled raději odvrátí. Bývají to spíše muži – ti obecně snášejí pocit bezmoci mnohem hůř a představa, že by se dostali do mé situace a stavu, je pro ně těžká. Asi to souvisí i s mým přijetím dané situace. To, že zůstanu na vozíku, jsem vzala vcelku klidně jako fakt. Ale stejně nějakou dobu trvá, než se uvnitř dostanete do úplného souladu s tím, jak to je. Pak přijde pocit uvolnění. Vidíte svět jinak, nově. Začínáte víc vnímat cosi pod povrchem všeho: celistvost života, lehkost, hlubokou, klidnou, nedotknutelnou radost propojenou s vděčností, která je pod všemi událostmi, okolnostmi, vzpomínkami, zážitky. Jako by ze mě začalo něco prozařovat. Lidé jsou ke mně laskaví. Rádi se zastaví a prohodí pár slov. Je radost nemíjet se. Vidět se. Vnímat se. Být tu jeden pro druhého. Ty nejkrásnější věci nás nic nestojí...
Děkuji moc za rozhovor.
Připravil Jan Kubík