Neštěstí NA KOLEJÍCH a život NARUBY
Když se v kalendáři ukázalo datum 17. října 2021, nic nenasvědčovalo tomu, že pro manžele Davida a Pavlu Steblovy a jejich čtyři děti to bude nějak zásadní den. Nejmladší dva synové – Dandy a Pavlík – se účastnili zábavného klučičího odpoledne u kamarádů v Ropici na Třinecku, nedaleko jejich bydliště, starší děti – Nikol a Honza – pak poobědvali s rodiči u jejich babičky. Rodinný program narušoval nezvykle snad jen odpolední pohřeb, na nějž se po nedělním obědě David s Pavlou vydali. Vzápětí však do života rodiny Steblových přišla chvíle, která je poznamenala už napořád.
V jednom momentě, kdy se rodiče těchto čtyř dětí vraceli ze smutečního obřadu domů, projížděli okolo dopravní nehody mezi vlakovou soupravou a osobním automobilem. Vzhledem k tomu, že David Stebel pracuje ve zdravotnictví, instinkt mu zavelel, aby případným zraněným pomohl. Své auto proto zastavil a vyrazil na místo neštěstí. Když ale viděl, jak se k nehodě přibližují profesionální záchranáři, rozhodl se nepřekážet, nasedl do vozu a pokračoval s manželkou domů.
Během dalších sekund jim začalo docházet, že přes stejný přejezd měla projíždět dcera Nikol, jež měla podle plánu vyzvednout nejmladšího sourozence Dandyho. Pavla si dokonce všimla, že rozbité auto bylo podobné tomu, jímž měla Nikol svého brášku vézt. Vytočili proto dceřino telefonní číslo. Telefon však nikdo nezvedal. Dovolali se pak sice synovi Pavlovi, ovšem ten jel domů už dříve na kole. Podle jeho odhadu už ale měli být jeho sourozenci doma. Rodiče proto zajeli vyzvednout své dva syny a vrátili se zpět na místo nehody.
Jakmile dorazili k vraku, bylo jim jasné, že jde o jejich vůz. „Viděli jsme, že auto je nabourané ze strany spolujezdce. Nikču už vytáhli a nesli ji do sanity v bezvědomí a intubovanou, ale neresuscitovali ji. K Dandymu nám lékař záchranky řekl, že dýchá lapavým způsobem, a ještě ho hasiči musejí vystříhat,“ poznamenal otec nabouraných dětí a dodal, že ani v Dandyho případě nebyla potřebná resuscitace a krevní oběh zůstal zachovaný. Rodině tak zůstávala naděje, že celá situace dopadne dobře. Aby svou tužbu podtrhli, volali do modlitebny, kam pravidelně docházejí a kde jen před chvílí skončil pohřeb, aby zastihli přítomné a společně se za jejich děti modlili. „Brečíš, voláš k Bohu, doufáš, prosíš, aby to dobře dopadlo. Protože nic jiného dělat nejde,“ říkají manželé.
Ještě téhož dne dorazili Steblovi do Fakultní nemocnice Ostrava, kam byly převezeny obě zraněné děti. Bližší vyšetření ovšem ukázalo, že u Dandyho došlo k zásadnímu poškození mozkového kmene, který má na starosti základní tělesné funkce, včetně dýchání nebo krevního oběhu. Lékaři mu proto nedávali žádnou šanci na uzdravení. U Nikol pak diagnostikovali difuzní axonální poranění, což pro pacienty končí nezřídka smrtí, popřípadě vegetativním kómatem.
„U Dandyho jsme věděli, že se modlíme doslova o zázrak. V člověku se v ten moment pere víra a zdravotnické poznatky – byla v nás obava, ale zároveň nás hnala dopředu velká naděje, že se Dandy může skrze Boží moc uzdravit,“ věřili David a Pavla i jejich okolí. Zázrak však u nejmladšího syna nenastal a po třech dnech v nemocnici zemřel. Ještě než ke skonu došlo, Danovi rodiče se rozhodli k dárcovství orgánů. Jejich rozhodnutí zachránilo jiných pět dětí. „Nezvažovali jsme, jestli to uděláme, nebo ne. Brali jsme to tak, že v určitém momentu to už byla jen tělesná schránka, už to nebyl náš Dandy,“ poznamenali rodiče s tím, že lékaři Dana v té době už jen udržovali na přístrojích. Navíc, jak znali svého syna, i on sám by se pro takový postup rozhodl.
Druhé želízko v ohni
Smrt dítěte je nejspíš největší noční můrou každého rodiče – Steblovi jí jen před chvíli prošli. I jejich druhé dítě ještě stále leželo v bezvědomí v nemocnici. Nejeden člověk by propadl depresi. Rodina z Ropice si ovšem našla pevnou oporu, k níž se obracela: „Upínali jsme se jednak k biblickému textu ‚kdo věří ve mě, i kdyby zemřel, bude žít‘, a jednak jsme cítili vzájemnou podporu mezi námi pozůstalými, od širší rodiny, naší církevní komunity i od lidí z okolí, kteří se nejen modlili, ale také posílali hezké zprávy nebo nám volali. Věděli jsme, že je za námi velký zástup lidí, jemuž záleželo na tom, abychom to ustáli.“
Vnímání tragédie změnily i následující dny. Nikol totiž během jedné z návštěv pohnula prsty, což bylo pro její nejbližší jako pokropení živou vodou. „V Nikol jsme měli ‚druhé želízko v ohni‘. Nechtěli jsme tehdy řešit ztrátu, ale chtěli jsme si konečně připsat zisk, protože odepsat dvě děti, to by na nás mělo nejspíš úplně jiný dopad. Tím, že jsme dále bojovali o Nikču, neměli jsme na deprese čas,“ popisují Steblovi a pokračují: „Samozřejmě člověk plakal, byl smutný, ale nemůžeme říct, že bychom se dostali do depresí. Víra v Boha a ve vzkříšení je v takové situaci obrovskou pomocí.“
Přestože Nikoliny reakce na vnější podněty dávaly rodině naději na zlepšení zdravotního stavu, David si jako zdravotník moc dobře uvědomoval možná rizika. „Znám mnoho lidí, kterým se to uzdravování v nějaké fázi zastavilo. Říkal jsem si, jestli nechceme vnímat něco, co spolu vůbec nesouvisí. Třeba ty pohyby prstů během našich návštěv. I když jsem doufal, pořád jsem měl v hlavě takový strach ‚co když se ten progres tady zastaví a jen nám bude dávat zmáčknutím ruky vědět, že nás vnímá?‘. Nechtěl jsem o tom přemýšlet. Byl jsem vděčný, že se zlepšuje a na modlitbách jsem prosil, ať se to nezastaví,“ vzpomíná David. Jeho manželka Pavla ho doplnila: „Já jsem to brala více nezdravotnicky a v ten moment, kdy pohnula prsty, jsem na sto procent věřila, že ji Bůh uzdraví. Když to s Dandym nedopadlo dobře, věřím, že druhé dítě bude nakonec úplně v pořádku.“
Zdravotní stav Nikol se i nadále zlepšoval. Probudila se z kómatu, do určité míry reagovala na své okolí, a přestože ještě stále verbálně nekomunikovala, byla schopná zvednout ruce či gestikulovat. „Každý ten progres nás ohromně potěšil. Dodávalo nám to naději, že to bude dobré,“ vzpomínají rodiče. Po několika týdnech Nikol převezli domů, kde se jí mohla rodina věnovat daleko intenzivněji. Pavla tehdy dokonce skončila v zaměstnání, aby svou dceru doprovázela na nejrůznější terapie a pomohla jí zpátky k normálnímu životu. Přestože Nikol ještě stále, po téměř dvou letech od nehody, není zcela v pořádku, může se pohybovat bez pomůcek, je schopna přemýšlet, a dokonce plánuje vrátit se na vysokou školu.
Není všechno podle lidských přání
Steblovi tehdy u dopravní nehody ztratili jednoho člena své rodiny, „druhé želízko“, jak označili Nikol, se jim však i přes všechny šrámy a bolest vrátilo a nyní čelí soudnímu řízení, které po tak závažném incidentu běžně následuje. „Je pravdou, že tam stopka byla a děti na přejezd vjely. Na druhou stranu to místo bylo zanedbané, okolo trati bylo vysoké rákosí a železnice v tom místě splývá se silnicí, takže mohlo dojít k nějakému zkreslení,“ připomíná David s tím, že Nikol si ani dnes na události spojené s nehodou nevzpomíná. Jen krátce po incidentu Správa železnic vyměnila zašlé dopravní značení a pokosila okolní vysoký porost. Po dvou letech dokonce na přejezd instalovala světelnou signalizaci, což podle mnohých svědčí o nebezpečnosti tohoto místa.
V lidské přirozenosti je v tak zásadních životních okamžicích hledat viníka a ptát se, co se mělo udělat jinak. Steblovi se ovšem těmto myšlenkám snaží vyhýbat: „Je jasné, že sekunda pohybu na kteroukoli stranu by tu situaci velmi změnila... Těmto teoriím není možné se úplně ubránit, podobně jako otázce, kdo za to vlastně může. Ale zakázali jsme si zabývat se tím, protože to nikomu nepomůže a nic by to nevyřešilo. Bylo to pro nás těžké, ale na nikoho nejsme naštvaní.“ Manželé považují za velmi dobré rozhodnutí rovněž to, že žili ze dne na den, nepřemýšleli příliš o budoucnosti a radovali se z malých pokroků.
David a Pavla s odstupem času svůj příběh připodobňují k biblické knize Jób. Podobně jako starozákonní hrdina, i oni žili – podle svých slov – až do popisované tragédie šťastným životem. Pak měl přijít na scénu ďábel a narušit tento rodinný soulad. „Bůh satanovi dovolil zasáhnout do života Jóba a jeho rodiny a chápeme, že i my jsme prožili něco podobného. Máme za to, že se věci nedějí úplnou náhodou,“ myslí si Steblovi a vysvětlují si prožité neštěstí i tak, že kdyby se nestala popisovaná událost, stalo by se jindy něco jiného. Tyto myšlenky pak rodině pomáhaly sdílet svou bolest s Bohem.
„Jsme rádi, že se nám vrátila alespoň Nikolka. Zažili jsme obrovský zázrak, když se dcera s tak špatnou diagnózou vrátila zpět do života. Nechci umenšovat tu ztrátu, ale byli bychom nevděční, kdybychom vůči Bohu zahořkli,“ popisují David a Pavla. „Jsme tady na zemi jen jako na nějakém bojišti, ještě nejsme tam ‚doma‘ u Boha. Kdyby se křesťanům jen dařilo, byli by z vypočítavosti křesťany všichni. To ale není správná motivace,“ vysvětlují své pojetí manželé.
Od vlakového neštěstí již uběhlo mnoho měsíců. Rodina Steblových se nyní snaží být prospěšná lidem, které postihla obdobná tragédie. „Člověk může alespoň malým způsobem pomoct, motivovat k optimismu nebo poradit z vlastní zkušenosti. Na jednu stranu jsme prožili ztrátu blízkého, na druhou i zázrak uzdravení, a díky tomu jsme přijatelnými pro mnohem více lidí, kteří prožijí něco podobného. Dokážeme jim porozumět,“ říkají. „Bůh nevyřeší všechny naše starosti, jak bychom chtěli, ale pomůže je zvládnout a třeba i obrátit v něco dobrého,“ mají jasno David a Pavla Steblovi. 
