Teď se musí děti ROZHODNOUT SAMY
Dobře míněné rodičovské rady ne vždy padnou na úrodnou půdu. Vlastní cestu si musí najít děti – ne jejich rodiče.
Když byly děti malé a určovaly náš každodenní život, slýchávala jsem stále tuto větu: „Děti vyrostou tak rychle.“ V klidu jsem si pak unavená a vyčerpaná kladla otázku: „Kdy už to konečně bude?“ Zdálo se mi, že jsem od toho vzdálená celé světelné roky, a zároveň jsem pociťovala určitou touhu po svobodě. Pak se to všechno rychle seběhlo. A já to sotva dokážu myšlenkově a emocionálně zpracovat. Já vím, že už je načase. Když si naše děti prohlížím, pak už mě dávno svou výškou přerostly. Vyrostli z nich mladí lidé, po dětech už není ani památky.
Moje nejmladší dcera nedávno poznamenala: „Mami, my obě už jsme z toho věku venku!“ Upřímně, zřetelně a jednoznačně.
Odklidit kameny z cesty
Pro nás rodiče i pro děti začíná nová životní kapitola. Hledají svou životní cestu a svou profesní budoucnost. Mnohá rozhodnutí je potřeba zvážit a udělat. 
Jaké vzdělání, jaký studijní obor bude ten správný? Na jakém místě se jim podaří najít svůj vlastní domov? Nabídka vzdělání je rozmanitá a otázky jsou oprávněné. V tak mnoha rozhovorech se pokouším najít odpověď a dál jim pomoci. Víc ale nejde. Rozhodnout se musí děti samy. Tak dobře míněné rady však často narážejí na nepochopení. Musím se učit zůstat v klidu. Vlastní zkušenosti mohou být pro děti cennými průvodci životem. Není pro mě jednoduché přijímat jejich myšlenky a cíle. Až moc ráda bych jim odklidila z cesty kameny a zaujala ochranitelský postoj. Ale už je nemůžu chránit před vším. „Život se žije kupředu, ale chápeme jej pozpátku,“ řekl Søren Kierkegaard. Cítím: Tak mnohá rozhodnutí mých milých by mohla jít špatným směrem. To nedopadne dobře, myslím si. Cíle a představy, které si děti vytyčily, jsou jen těžko uskutečnitelné. Mé srdce říká zřetelně hlasité „ne“. Ale pak křičí můj rozum hlasité „ano“. Musím to jednoduše vydržet! Svou cestu si musí najít děti samy, ne já.
Bez zášti a výčitek
V těchto situacích si vždy vzpomenu na svůj oblíbený příběh z Bible o „ztraceném synu“ (viz Lukáš 15). Otec nechává svého syna odejít. Zabezpečí jej finančně i materiálně vším, co potřebuje, je velkorysý v dávání. Naposledy jej pevně sevře v náručí. Jaké myšlenky se mu asi honily hlavou? Jestli už tehdy tušil, že tato cesta skončí špatně? Přesto mu to nevyčítá a nechá svého syna odejít. Dlouho se za ním dívá a posílá mu svou lásku a požehnání na jeho životní cestě. Po mnoha týdnech se syn vrací domů, ale už není takový, jaký byl při odjezdu. Vyhublý, na konci svých sil, se vrací domů s prázdnýma rukama. Jak často vyhlížel otec svého syna, možná i každý den? A teď je ten den tady a vidí jej už zdálky. Bez zášti a výčitek mu běží s otevřenou náručí vstříc tak rychle, jak mu to jeho staré nohy dovolí. Ztrýzněné a vyhublé tělo jeho syna mu nebrání, aby jej přitiskl na svou hruď. Tato hluboká otcovská láska překryje světlem všechny výčitky a chyby. Syn je pozvednut a přijat. Velká hostina se slavnostním oblečením vyjadřuje otcovu radost ze svého ztraceného a znovu nalezeného syna.
Otevřená náruč i dveře
Chci se učit z tohoto bezpodmínečného přijetí a lásky, i když šlo všechno „od desíti k pěti“ a otcovy obavy se naplnily. A i když se naše děti vydají na cestu, se kterou my rodiče nesouhlasíme nebo o ní máme své pochybnosti, chci se s nimi láskyplně rozloučit a dovolit jim odejít. V modlitbě je předávám Bohu, vyhlížím je a mám o ně zájem. A je jedno, jak se jejich cesta a rozhodnutí vyvine, chci je stále přijímat. Bez onoho „Já to přece věděla...“ chci mít stále otevřené dveře i náruč.
Všichni žijeme každý den díky odpuštění a přijetí našeho nebeského Otce. I on nás nechá běžet, i když jako nikdo jiný už odedávna zná naši životní cestu. Nechává své děti jít, i když se neptáme na jeho rady. Bůh zůstává klidný, neútočí na nás ani se nevnucuje. Ale neztrácí nás ze zřetele. Je pozorný, když jej hledáme, a bezpodmínečně nás miluje. S radostí a hlubokou láskou otevírá svou náruč a tiskne nás na svou otcovskou hruď. Tento obraz budu mít stále před očima. I když to mé srdce vidí a cítí jinak, chci stejně jako otec dát volný průchod. A je jedno, jak se děti rozhodnou a jaké zkušenosti na své cestě životem získají: Dveře a náruč jsou vždy otevřené.
Birgit Ortmüllerová je vdaná, má tři děti a žije v Buchenau. Působí jako docentka na vysoké škole a věnuje se vzdělávání dospělých. Článek byl převzat z www.family.de