ZMĚNA nebo BEZMOCNOST nebo 3U
Kdo by neznal internetové knihkupectví Panta rhei? Za tímto poněkud exoticky znějícím názvem se skrývá aforismus Hérakleita z Efezu (540–480 př. Kr.), do kterého tento filozof starořeckého světa vložil celou svoji filozofii změny. Co tím myslel?
Tak jak řeka pořád teče a mění se, tak celý svět se v čase mění. Tak jako člověk dvakrát nemůže vstoupit do stejné řeky, nemůže stejný člověk vstoupit do stejné situace, kterou již jednou zažil. Výzkum vesmíru a reality kolem nás dávají Hérakleitovi za pravdu. Neustálý pohyb a změna jsou atributy světa, což potvrzuje kvantová fyzika a soudobá kosmologie.
Pozorné mysli ovšem neunikne jistá záludnost. Filozoficky vzato – i když se ta řeka mění, jde o stejnou řeku, jejíž změnu potvrzujeme. Přestože se i člověk jako součást reality světa mění, je to ten samý člověk, který si změnu okolí, a dokonce i sebe sama uvědomuje. Tak jak to tedy je – mění se všechno? Zdá se, že situace je poněkud složitější a Hérakleitův zápas o uchopení jednoty a síly protikladů ukazuje na paradoxní povahu a fungování světa. Původ života, jeho smysl a směřování zůstává pořád zahalen rouškou tajemství. Jde o existenciální otázky v hlubinách bytí každého z nás: Jak zvládnout sebe sama, aby můj život dával smysl nejen „dnes“, ale i „zítra“? Proč jsou na světě války a zlo? Apod. I když problematice duševního zdraví se dnešní společenské vědy intenzivně věnují, nárůst psychických onemocnění se nedaří zpomalit a Česko se Slovenskem vedou světové tabulky spotřeby antidepresiv. Zjistit příčiny není tak snadné.
Nástup digitálních technologií významně mění svět. Jakékoliv úsilí o digitalizaci kontaktu občanů s institucemi státu naráží nejen na IT negramotnost střední a starší generace, ale s rychlými změnami softwarových aplikací zápasí i ti narození po listopadu 1989. Profesor psychiatrie a neurovědec Manfred Spitzer v roce 2012 zveřejnil svá zjištění o negativním vlivu digitálního světa na vývoj mozku člověka zejména v období jeho raného dětství (Digitale Demenz. Wie wir uns and unsere Kinder um den Verstand bringen, 2012). Každá hůl má dva konce. Počítače přinášejí nejen výhody, ale i rizika. Zvládnutí současné výzvy umělé inteligence řeší nejchytřejší mozky světa a instituce nejen v Bruselu. 
Dnes je prokázána souvislost mezi pandemií covidu-19 a nárůstem psychických potíží nejen u dětí a mládeže, ale i u jejich rodičů a dědečků a babiček. Rovněž válka na Ukrajině. Po létech ekonomického rozvoje a stability nastala šokující změna. Stali jsme se najednou součástí války, byť ne ve smyslu přímého vojenského ohrožení. Brutální útok na Kachovskou přehradu na Ukrajině přinesl takové ztráty pro civilní obyvatelstvo a ekologickou katastrofu, které odborníci srovnávají s použitím zbraní hromadného ničení. Co ještě vymyslí člověk proti člověku? Co máme ještě čekat? Strach a nejistota svírají naši mysl i duši.
Je legitimní ptát se: Kde jsou myšlenky osvícenského humanismu? Kde jsou protagonisté pozitivní evoluce společnosti? Letmý pohled na posledních 50 let ukazuje, že lidstvo se nechce poučit. Období studené války po roce 1990 vystřídala válka informační a od roku 2010 můžeme mluvit o nástupu války dezinformační. Dnes se z pravdy stalo zboží, komodita, se kterou se obchoduje v mediálním světě. Pravda se již nehledá, ale vymýšlí se a dobře se za to platí, aby mocní této země prosadili své. Jedním z důsledků je masivní nárůst konspiračních teorií a kybernetická válka, kterou zakoušíme v přímém přenosu. Jak mají rodiče vychovávat morální děti do nemorální společnosti?
Psychologický efekt se rychle dostaví: strach, pocit osamělosti, beznaděj, ztráta smyslu budoucnosti. Dalším důsledkem je rozpad vztahů. Mám pro to označení – společenský Alzheimer. Lidé jsou dezorientovaní, dělají špatná rozhodnutí a ničí to, co mají rádi. Již neřešíme „náš společný svět“, ale výsostně „ten můj“. V důsledku toho se rozpadají rodiny, narůstá agresivita mezi lidmi a prohlubuje se „názorová válka“ v zákopech. Hledání smíru, kompromisu a toho, co nás spojuje, se vytrácí. Proč? Co s tím? Dá se s tím něco udělat? A má se s tím vůbec něco udělat?
Změna a život – tyto dvě věci nelze od sebe oddělit. Člověk však může zaujmout k životu různé postoje. Jedním je útěk. Zavírat oči před tím, jak se věci mění a co nového se ve světě kolem nás děje, není moudré – i když třeba Amišové tuto cestu zvolili. Ne ovšem důsledně! Mnohé technologie si již osvojili a odmítnout legislativní změny se nevyplácí. Utéct na ostrov „beze změn“ je utopie a cesta smrti. Naopak! Některé změny vyhlížíme a usilujeme o to, aby proběhly rychle, kvalitně a efektivně. „Útěk“ je zakopání hřiven.
Druhým postojem je útok. Takový člověk vyhlásí válku „proti všem“, přičemž „svoji pravdu“ a „svůj řád světa“ prosazuje ze svého mentálního hradu, který považuje za jediné místo pravdy a spravedlnosti. Zarputile odmítá „jinakost“ v jakékoli podobě. Není ochoten naslouchat jiným, připustit svůj omyl, absentuje vůle ke kompromisu. Civilizační vývoj ovšem nelze zastavit a oportunismus vůči změnám nelze obhájit. Změny totiž nastanou, ať se nám to líbí, nebo ne. „Útok“ je špatné využití hřiven.
Třetím postojem je učednictví. Tudy vede cesta! Jde o reformní postoj rezonující s Komenského konceptem „nápravy věcí lidských“. Vychází z existenciálního ukotvení v Písmu svatém a stojí na živém vztahu s Bohem skrze Pána Ježíše Krista. Takový člověk poznává, že svět je porušen hříchem a věci neladí, jak by mohly a měly (Římanům 1‚21). Proto tenze mezi tím, „jak věci jsou“, a tím, „jak by měly být“, není důvod k rezignaci, protože dobře ví, že to patří k normálnímu psychickému zdraví. Takový člověk nepanikaří uprostřed nepříjemných změn (Daniel 3‚17.18) ani nepropadne negativismu, když v životě kráčí proti vichrům (Abakuk 3‚17.18). Jeho mysl je osvícená, schopná kritického myšlení a rozsuzování věcí na tomto světě (1. Korintským 6‚12). Nespadne do pasti antropocentrismu (2. Korintským 10‚12), ale bude hledat Boží vůli. I proto nebude bránit progresivním změnám a sám bude usilovat být jejich součástí, protože Bůh mu dal mandát správcovství světa (1. Mojžíšova 1‚28).
Učedník Ježíše Krista nebude propadat sebeobviňování ani hyperkritičnosti těch kolem (Filipským 2‚14), protože milosrdenství a láska jsou ctnosti, které sám cílevědomě pěstuje jako součást svého charakteru (Ozeáš 6‚6). Nebude asociálem (Židům 10‚25), nýbrž prosociálem, a osobním příkladem bude motivovat lidi kolem k takové zbožnosti (1. Timoteovi 6‚6), která, ač je proaktivní v otázkách změny, se přece spokojí s tím, co má. Bude nositelem naděje a příkladem radostného nastavení směrem do budoucnosti (Přísloví 31‚25) ne proto, že to „tak cítí“, ale proto, že to chce Bůh. I když ho pronikne vlastní bezmocnost (1. Korintským 1‚26.27), nachází zdroj motivace v přesvědčení, že Boží vůle se děje podle klíče Boží lásky k celému stvoření. A protože láska je víc než víra nebo naděje (1. Korintským 13‚13), v dnešní polarizované společnosti bude tvůrcem smíření a stavitelem mostů dialogů a vzájemnému naslouchání. To neznamená kompromis vlastního přesvědčení víry, ale kooperativní soužití s jinakostí.
Možná právě v dnešní době šokujících změn a názorových tektonických posunů nevídané síly ze všeho nejvíc potřebujeme mluvit s Bohem v modlitbě a poznávat jeho Slovo uprostřed Božího lidu. Tam přichází na člověka požehnání a zmocnění ke smysluplnému životu uprostřed složitého a měnícího se světa. To zase není tak málo.
PhDr. Ing. Tibor Máhrik, PhD, je kazatelem CB Centra v Ostravě a působí na Evangelikálním teologickém semináři v Praze a Katolické univerzitě v Ružomberku. Studoval na Slovensku, v Belfastu, Londýně a Izraeli. Jeho akademickou oblastí zájmu je filozofie, teologie a etika.