Erdene

Erdene je zapomenutá vesnice v poušti Gobi nedaleko hranic s Čínou. Nebýt železniční tratě mezi Ulánbátarem a Pekingem, písek by dávno zasypal díky častým silným větrům dvě desítky dřevěných chalup s několika budovami z cihel.

Pastevecký styl obživy zdejších lidí lásku k zahradám neprobouzel. Ráno skopové, v poledne skopové, večer skopové. Proč by se tedy měli rýpat v zemi? Ale jistě, před místním výborem strany se tu ještě nedávno každým rokem pokoušeli vysadit
pár rudých květů, ale ty do měsíce zvadly pro nedostatek vody a místní obyvatelstvo jen utvrzovaly v přesvědčení o zbytečnosti zahradnického umění. „Kdyby šlo o zemi, možná bychom se o něco pokusili, ale tohle je přece poušť!“ říkali si mezi sebou, když usedali do sedel huňatých koní a hnali stáda pouští plnou barev a tajemných zákoutí.

Snad by si mongolští pastevci tímto opatřováním obživy vystačili i v současnosti, nebýt výrazných klimatických změn v první dekádě třetího tisíciletí. Dobytek nepřežil kruté mrazy. Během jediné zimy pošlo deset procent všeho mongolského dobytka. Za tři roky přišla zima ještě větší. Na jaře rozvážely humanitární organizace po osadách v poušti produkty zahrad a polí z jiných koutů světa. Skopové nebylo ani ráno, ani v poledne, ani večer.

Do čtyřhektarové zahrady v Erdene jsme přijeli za deště. „Zvláštní,“ okomentovali červnové počasí v poušti místní osadníci. „V tuto dobu tady nikdy nepršelo.“ Písek žíznivě sál kapky vody. Když déšť ustal, po vodě nezbyla ani stopa. Zeleň natí mrkve, cibule, česneku, brambor, stejně jako světlezelené melouny nebo stále ještě slabé keříky rakytníku úzkolistého zachraňuje voda z vrtu vyvrtaného až do hloubky sto padesáti metrů. Vrt po sobě zanechala ruská armáda někdy v sedmdesátých letech minulého století. Teď se hodí.

Potomci mongolských nomádů vybíhají z přístřešku, aby pokračovali v práci, přerušené deštěm. Okopávají sazenice rajčat a chystají se protrhávat mrkev. Jde převážně o ženy. Muži stále ještě sedí pod přístřeškem a o něčem, patrně velmi důležitém, rokují. Že už nejsou zcela střízliví, nikoho nepřekvapuje.

Nadměrná konzumace alkoholu nejen mezi lidmi bez práce je v Mongolsku běžným jevem. Jdu se podívat do skleníku. Stojí kousek od zásobníku s vodou. Vstupuji dovnitř. Hromada zeminy čeká v rohu na chvíli, kdy ji Mongolové rozloží po celé ploše skleníku. Zatím tu nic neroste. Předpokládá se však, že do měsíce v něm začnou vyrůstat sazenice rajčat, salátu, okurek, lilku a papriky. Chráněny před větrem skleněnými tabulemi, měly by během krátkého léta dorůst a přinést plody. V dalším rohu leží jiná hromada. Na kupce kousků nepromokavého plátna leží malý chlapec zabalený do několika dek. Spí. U vchodu do skleníku se objevila holčička, patrně chlapcova sestra. Má ho na starosti. Přísně na mě hledí. Pak odbíhá a přivádí maminku. Možná že dostala strach. Kdo ví, co má neznámý cizinec s podivnýma očima a velkým nosem za lubem. Maminka se však na mě nezlobí. Usmívá se, balí chlapce do deky a bere ho do náručí. Zve mě do jurty. Když procházím malovanými dveřmi, musím hodně sklonit hlavu. Na kamnech uprostřed kruhové místnosti se vaří čaj.

Zatímco žena kojí chlapce, snaží se mi rusky s pomocí několika anglických slov vyložit příběh své rodiny: „Manžel přišel o práci v armádě. Starali jsme se o stáda našeho známého, ale vloni polovina dobytka pomrzla. Chtěli jsme odejít do města. Nejdřív do Ulánbátaru odešel manžel. Věřili jsme, že tam najde nějakou práci. Vrátil se však zpět bez jediného tygríku. Pak jste přišli vy s návrhem založit zahradu. Moc jsem vašim plánům nevěřila. Nikdo tady, kromě trávy z jara, nic růst v písku pouště neviděl. Po loňské zimě jsme však neměli na vybranou. Ale je to dřina. Nevěřil byste, co nás stálo úsilí, abychom lidem třeba vysvětlili, že sušený hnůj, který nám do zahrady přivezli ze severu, není na topení. Měli nás za blázny. Zlobili se, že chceme drahocenné palivo jen tak zahrabat do země. Sotva se setmělo, obcházeli hromadu s lopatami a kbelíky. Manžel celé tři noci, ještě s dvěma kamarády, musel kupu hnoje hlídat, než jsme ji zaryli do země.“

Dívám se z jurty ven. Za zahradou, v ohradě ze dřeva, postává smutně koník. Snad byla jeho dlouhá srst kdysi bílá. Teď je šedohnědá. Jako barva pouště. Vycházím ven. K ohradě se blíží muž v tradičním plášti s širokým pásem. Na nohou má vysoké boty se špičkami zvednutými vzhůru. Patrně pán jurty a taky majitel koníka s dlouhou, špinavou srstí. Koník roztáhl nozdry, nasává vzduch. Vesele zařehtá. Muž se zastavuje až u něj. Hladí jeho neupravenou hřívu, ale dovnitř ohrady nevejde. „Už na něm nejezdím,“ říká, když se zastavím vedle něj. „Je poslední. Přežil ty nejhroznější mrazy. Nic už ale po něm není. Sotva by mě unesl.“

Chci se vrátit zpátky ke kolegům. Muž mě však ještě zdrží. Ukáže na zelený ostrov v poušti a řekne: „Tolik práce! A tak dlouhé čekání.“ „...dlouhé čekání?“ opakuji po něm. „Tři měsíce čekat na úrodu je doba k nevydržení,“ odpoví muž a zamíří k jurtě. Koník znovu zařehtal. Čtyřhektarová zahrada je jen nepatrnou skvrnou ve fialové šedi pouště. ADRA podporuje takové zahrady v Gobi tři. Obyvatelé osady Erdene si zvykají na nový rytmus svých všedních dnů. Zbytky stád zůstávají v ohradách. Kočovný život opouštějí s bolestí. Navečer, po práci na zahradě, vysedávají během léta před svými domky a zpívají o zašlých dobách volnosti a svobody. Nechtějí však odejít. I kdyby jim přistavili salonní vagón na kolejích táhnoucích se těsně za baráky. Nehodlají rozmnožit řady bezdomovců v Ulánbátaru.

Spíme v jediné noclehárně obce s dvěma místnostmi o dvanácti postelích. Ještě než se zahrabu do spacáku, usedám na zaprášeném schůdku před domem a koukám na jasnou oblohu. Divím se. Kde se najednou ty houfy hvězd berou? Nepamatuji se, že bych kdy viděl noční oblohu tak úchvatně zářící. Ráno se myji v přídělu jednoho litru vody a čistím si zuby. Meloun v poušti Gobi spotřebuje vody asi víc, pomyslím si a už se ani nedivím, proč zdejší lidé moc nevoní. První úroda brambor a zeleniny posílila jejich naděje na přežití. Keřů s voňavými květy růží se tu však hned tak nedočkají.