Hodnota zapomínání v digitálním věku
Lidské myšlení a poznání jsou založeny na paměti. Ale nenutí nás digitální věk pamatovat si příliš? Profesor Viktor Mayer-Schönberger z Oxfordské univerzity upozorňuje, že nutně potřebujeme poznatky také mazat a zapomínat. Ve své knize „Delete: Hodnota zapomínání v digitálním věku“, která zaujala prestižní vědecké časopisy jako Nature, Science, New Scientist i renomovaná masmédia jako New York Times, Guardian, Le Monde, NPR, BBC nebo Wired, se zamýšlí nad záludností počítačů, které na rozdíl od lidského mozku nikdy nic nezapomínají. Mozek je stvořen tak, že dlouhodobě ukládá jen důležité, použitelné a konstruktivní informace, zatímco nepotřebného balastu se časem zbavuje. Chrání tak naše myšlení před zahlcením, destrukcí a zoufalstvím. Elektronické paměťové systémy se stále větší a větší kapacitou ale hromadí a uchovávají vše.
„Stávají se pak takové věci, jako když se po letech mají sejít dva kamarádi, těší se, a jak si chtějí jeden druhého připomenout, zaloví ve svém počítači, třeba v elektronické poště, a najednou se objeví, co lidský mozek dávno smazal: Aha, tehdy jsme se nerozešli v dobrém. A je po setkání,“ vysvětluje profesor. A hledá ve své knize řešení. Navrhuje například upravit počítačové programy tak, abychom vždy, když se do našeho počítače ukládá nějaká zpráva, mohli ovlivnit, na jak dlouho se má uložit. Některou zprávu potřebujeme jen měsíc, jinou rok a jen některé pořád. Pokud je jakákoli soukromá informace na internetu, navrhuje pro uživatele, kterých se osobně týká, uzákonit právo na její vymazání. Těmito návrhy se již začaly zabývat administrativy některých zemí i Evropské unie.
„Když zemřel můj nevlastní otec, zůstala po něm sbírka 16 tisíc fotografických negativů, jeho vizuální záznam desetiletí, po která cestoval světem. Musel jsem řešit, co s tím udělám. Stanovil jsem si dvě kritéria pro výběr negativů. První, že je na snímku někdo, koho znám nebo bych mohl znát. Druhé, že je snímek krásný. A víte, kolik jsem z těch tisíců vybral? Padesát tři,“ říká Viktor Mayer-Schönberger. Čas je prostě podle něho podstatně složitějším rozměrem lidské paměti. Často se nám konkrétní místa a pocity vybavují na základě detailů, jejichž důležitost je pro každého jiná. Dosud přitom po celé věky platilo, že zapomínání je snadnější než pamatování. S tím je konec. V digitální revoluci, varuje profesor, je snadnější trvale uchovat cokoli. Také e-mail, který jste v opilosti poslali svému šéfovi, i vaši fotku na Facebooku, na kterou nejste právě pyšní. Celá ta spousta našich externích vzpomínek – digitálních snímků, e-mailů – dnes nemá ani váhu negativů nevlastního otce profesora Mayera-Schönbergera, ba je lehčí než muší křídlo. Velký nadbytek levného ukládání na elektronické pevné disky znamená, že přestalo být ekonomické rozhodovat, co se zachová a co zapomene. Ukládá se vše. „Zapomínání, které zabere tři sekundy na rozhodnutí, se stalo pro lidstvo příliš drahé.“
Ale není to skvělé, když digitální vzpomínky opravují ty omylné lidské? „Mnoho mých kritiků říká, že zapomínání je slabost naší mysli, že bychom měli být rádi, když se jej zbavíme. Připouštím, že můžeme těžit z digitálních vzpomínek, ale ne na úkor ztráty naší schopnosti zapomínat, protože tato schopnost je velmi cenná,“ míní profesor. Nemožnost nechat za sebou svou minulost činí lidstvo v digitálním věku méně schopné odpouštět a více nemilosrdné, obává se Mayer-Schönberger. „Digitální technologie neustále omezuje možnosti společnosti odpouštět, zahlazovat chyby konkrétních jednotlivců a nahrazuje je neúprosně dokonalou pamětí.“ Toto prostředí z nás činí autocenzory. Žijeme ve strachu, že jakékoli naše selhání bude doživotně dohledatelné. Ztrácíme šanci napravit se před ostatními, očistit své jméno, začít znovu, šanci na zapomnění.
Co bylo takto ztraceno, je složité získat zpět. Vlády rozvinutých zemí se pokoušejí digitální zapomnění institucionalizovat. Naráží ale na nepřekonatelné překážky. Nemohou například zabránit podnikovým personalistům v tom, aby si na internetu vyhledávali i řadu let staré údaje zájemců o práci z jejich osobní minulosti. Internetové sociální sítě jsou přímo postaveny na poskytování těchto údajů, které zpeněžují. Profesor Mayer-Schönberger navrhuje proto prosadit, aby veškerá technika s digitální pamětí, jako kamery, fotoaparáty, mobilní telefony, komunikátory, počítače a servery, automaticky mazaly informace po uplynutí uživatelem závazně stanovených lhůt a trvale uchovávaly jen ty, které sami nastavíme jako pro nás nejpotřebnější a nejprospěšnější. „Je třeba změnit poměr a znovu učinit zapomínání snadnější než pamatování,“ upozorňuje profesor. Tak, jak tomu bylo po tisíciletí před námi a jak je Bohem milosrdně stvořen a nastaven náš mozek.