Jsem dobrovolníkem v organizaci ADRA

Dobrovolnictví se snaží propojovat dva světy. Svět lidí, kteří chtějí pomoci, se světem lidí, kteří pomoc potřebují. Věnovat druhému člověku čas se může stát neocenitelným lékem na osamělost, která je někdy horší než nemoc.

Marie a Lída

Osud nás dvě dal dohromady zcela náhodně. Stalo se tak při mých dobrovolnických návštěvách v novojičínském Domově pro seniory na Hřbitovní. Paní Lída je nepohyblivá, trvale ležící, zapomenutá příbuznými i známými. Letos v srpnu jí bude osmdesát. Nostalgicky se svěřuje: „Nebudu to nijak oslavovat ani nebudu nic péct. Je to všechno k ničemu.“ Obě Lídiny ruce, stejně jako nohy, ustrnuly s celou její ležící postavou na levém boku otočeném ke dveřím, jako by stále někoho vyhlížela, na někoho čekala. Do dveří však vcházejí jen zaměstnanci. Kde jsou ti, které milovala? Kde se všichni ztratili? Někteří zemřeli, jiní nestojí o nemocnou, nemohoucí matku, babičku, tetu…

Docházím za paní Lídou posledního půl roku. Jednou týdně opatrně zaťukám na dveře jejího pokoje a potichu vstoupím, abych příliš nenarušila její odpolední siestu. Paní Lída mě chvíli pozoruje mírně přivřenými víčky, jestli se blížím právě k ní. Zdá se, že ji mé návštěvy těší. V minulosti ráda vařila, a tak vzpomínáme, co dnes bylo k obědu u ní a co jsem vařila dnes já. Probereme aktuality ve světě, v republice a v místě našich domovů. Všimne si ráda, co mám oblečeno, čím se zdobím, a ráda mi říká „sestřičko“. Paradoxem je, že jsem se jí skutečně v mládí chtěla stát. Takže i když ji opravím, že jsem Marie, potěší mě i „sestřička“. Chutná jí donesený zákusek, na který vždy slastně otevře svá bezzubá ústa. Pak začne vzpomínat na dětství na Valašsku, manželství, děti, hospodářství a lidi, které ve svém životě poznala. Také spolu zpíváme valašské písně a k slzám jsem ji dojala valašskou legendou, kde se na závěr praví: „Ke svým horám, černým jako peruť vraní, patříš a zůstaneš tam navždy, do skonání...“ Poslouchá se zájmem historky z mého života, kterých je bezpočet.

Co je hlavním motivem našich setkání? Především bych jí ráda vrátila její bývalý ženský svět, se kterým se už téměř rozloučila. Těší mě, že při odchodu řekne: „Přijďte zas!“ a pozorně se dívá, jestli jí ve dveřích zamávám…

Marie Hromádková, dobrovolnice Domov Duha, Nový Jičín

Kde působí dobrovolnická centra ADRA:

• Česká Lípa
• České Budějovice
• Frýdek-Místek
• Havířov
• Ostrava
• Plzeň
• Praha
• Prostějov
• Valašské Meziříčí
• Zlín
• Znojmo

Více na: www.adra.cz/dobrovolnictvi