Nebe a peklo tady a teď
Kde začíná nebe? A kde je peklo? Kdo nebo co určuje, kterou cestou půjdeme?
Vy jste ten nový kazatel? Tak jim tam udělejte peklo! Tohle byly jedny z prvních „povzbuzujících“ slov, která jsem slyšel, když jsem opustil teologický seminář, abych nastoupil jako duchovní ve svém prvním kostele. Úsměv na tváři mého přítele mi byl znamením, že si dobře uvědomoval tu ironii.
Opravdu to bylo až po tomto rozhovoru, kdy jsem se začal podivovat nad tím, jak často spojujeme představu pekla s našimi životy. Přestože většina lidí věří, že peklo je možné poznat až po smrti, často jej přirovnáváme k naší současné existenci pomocí různých idiomů a přísloví: „Válka je peklo“, „Já mám teď doma peklo“, „Rozpoutalo se peklo“. Na druhé straně používáme přirovnání jako: „Ta zmrzlina je božská“ nebo „Ti dva se spolu budou mít jako v ráji“.
Náš každodenní jazyk je protkán výrazy spojenými s vírou, které používáme prakticky bezmyšlenkovitě. Ať už to znamená cokoli, nelze popřít, že nebe a peklo jsou pevně zakotvené v naší lidské představivosti.
Žít už teď život po smrti?
Na našem podvědomém zvyku – vidět v naší životní realitě odraz života po smrti – je však kus pravdy. Podle Bible nás každé naše rozhodnutí nějak ovlivňuje a transformuje. Je nám řečeno, že pokud přijímáme Boží lásku, budeme jako On. „V tom jeho láska k nám dosáhla cíle, že máme plnou jistotu pro den soudu – neboť jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě“ (1. list Janův 4,17).
Logicky můžeme předpokládat, že to platí i naopak. Pokud děláme rozhodnutí, která nás vzdalují od dobra (a tedy i od Boha), budeme se mu podobat méně. Takže se dá říct, že nebe a peklo začínají v tomto životě a vrcholí v životě, který nás teprve čeká. Jít do pekla není náhlý a neočekávaný trest pro hříšné, ale logická návaznost na směr jejich současného žití. Je to prostředí, jež si sami vytvářejí svými vlastními rozhodnutími.
Důkaz naší volby je zjevný. Když někdo tvrdí, že je křesťan, pak by na něm měly být patrné určité změny nebo jisté chování, jež je vedlejším produktem křesťanského života, jako například láska, trpělivost nebo sebekázeň (Galatským 5,22.23). Můžeme se zeptat sami sebe: „Směřuje můj život k těmto kvalitám?“ V našem světě je všudypřítomný konflikt mezi dobrem a zlem, který je mož né chápat jako boj mezi principem lásky a chtíče, sebeobětování a sebestřednosti. Království Boží je místo, kde je vládnoucím principem láska. Apoštol Pavel to pregnantně vyjádřil těmito slovy: „Je tedy láska naplněním zákona“ (Římanům 13,10). Jinými slovy, čím více se naučíte milovat, tím více budete jednat jako občané Božího království.
Opačně lze říct, že peklo je místem, kde výsledkem sebestřednosti je určitý vnitřní neklid. Kniha Zjevení varuje, že ten, kdo odmítne Boží lásku, je zasvěcen peklu, kde „...dnem ani nocí nedojde pokoje“ (Zjevení Janovo 14,11).
Ovšem tento stav nepokoje začíná dlouho předtím, než se do pekla dostaneme. Izajáš zaznamenává na dvou místech, že „nemají pokoj svévolníci“ (Izajáš 48,22; 57,21). Jinde uvádí kontrast mezi pokojem toho, kdo následuje Pána, a skutečností, že „svévolníci budou jak vzedmuté moře, které se nemůže uklidnit“ (Izajáš 57,20). Izajáš zde popisuje nepokoj charakteristický pro lidi, kteří záměrně odmítají Boha. Tento neklid je sužuje dlouho předtím, než odejdou z tohoto světa a jejich osudy jsou zpečetěny smrtí.
Výrazem „nepokoj“ Bible pojmenovává nedostatek duchovního míru. Peklo je podle Bible určité spirituální prostředí, které člověka tím více pohlcuje, čím více se vzdaluje od Boha. Nakonec Bůh plně odstraní svou přítomnost z jeho světa – a peklo se stane jeho hmatatelnou realitou.
Chce Bůh, abychom se sami rozhodli?
Někteří křesťané věří, že Bůh předurčil v jakési vesmírné loterii, kdo půjde do nebe a kdo do pekla, a že my podle toho zcela samovolně žijeme naše životy. Švýcarský reformátor John Kalvín popsal tento náhled v tvrzení, že „všichni (lidé) nejsou stvořeni stejně, někteří jsou předurčeni k věčnému životu, jiní k věčnému zatracení“. V souladu s tím, jak každý byl stvořen pro jeden z těch dvou konců, říkáme, že byl předurčen pro život nebo pro smrt.
Tato myšlenka na první pohled rezonuje s naší zkušeností. Nakonec i apoštol Pavel se nazýval „otrokem hříchu“ a vyznával: „Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím“ (Římanům 7,14.15). Pavlova zkušenost je také mou zkušeností. Kolikrát jsem selhal ve své touze být stále dobrý! Je to snad proto, že jsme předurčeni ke zlu a nemůžeme uniknout peklu našeho žití?
Kdybychom takovým způsobem uvažovali, pak bychom museli předpokládat, že dokonce i Pavel byl předurčen peklu. Jenže jeho život nebyl charakterizován nepokojným oddělením od Boha, ale plody nebes: láskou, pokojem atd. (Galatským 5,22). Bůh „si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání“ (2. list Petrův 3,9). Jinými slovy, je hlubokou Boží touhou, abychom si zvolili Jeho. Z Boží perspektivy se každý z nás může peklu vyhnout, ale přesto si tuto cestu mnozí lidé volí, i když je Bůh vybízí k opaku.
„Na konci budou pouze dva druhy lidí,“ píše C. S. Lewis: „ti, kteří říkají Bohu: ‚Staň se Tvá vůle‘, a ti, jimž Bůh řekne: ‚Staň se tvá vůle‘. Všichni (kdo skončí) v pekle si to sami zvolili. Bez jejich vlastní volby by peklo existovat nemohlo. Tomu, kdo upřímně a stále touží po blaženosti, chybět nebude. Ti, kdo Boha hledají – jej najdou.“
Bez neutrality
Skutečnost, že nebe i peklo je souhrnným výsledkem našich voleb, by nás neměla zavést k představě, že země je jedno nekonečné rozcestí a v každém okamžiku našeho života se musíme rozhodovat, po které cestě se vydat. V jistém smyslu už nemáme možnost volby. „Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy“ (Římanům 3,23). Jako lidé máme vrozený sklon k sobeckému jednání (k hříchu) a v důsledku toho se Bohu vzdalujeme. Jediná cesta, která nás přivádí blíže k nebesům, je cesta pokání. My všichni jsme částí vesmírného konfliktu mezi Bohem a satanem, mezi pokojem a nepokojem. Pouze věčnost zpětně jasně odhalí směr našich životních voleb, které jsme si možná plně neuvědomovali v mlžném oparu naší smrtelnosti. Ale pravdou je, že každý z nás putuje cestou směřující buď k nebesům, nebo k peklu, přestože nedokážeme vždy plně docenit váhu každého kroku. Ale můžeme poznat z projevů našeho života, zda jsme stále více prázdní a neklidní, nebo zda jsme naplněni pokojem a nadějí. Tuto vizi hezky vyjadřuje jeden starozákonní žalm: „Okuste a vizte, jak dobrý je Hospodin, blaze člověku, jenž v něj doufá!“ (Žalm 34,9).
Bible a „nesmrtelnost“ duše
V biblickém pojetí není duše nesmrtelná, a to tak dlouho, dokud do výrazu „duše“ nevložíme jiný, konkrétně Řecký obsah. Nic na tom nemění, že to církev později udělala... Ti, kdo chtějí odvozovat překonání smrti od něčeho, co si nosíme sami v sobě, pro to v Bibli potvrzení nenajdou. To ovšem zdaleka neznamená, že tu proti smrti stojíme bez naděje: naopak, je pevnější a hlubší, protože není zakotvena v křehkém člověku. Tato naděje je tu pro všecky, kdo věří, že Hospodin sám i nás, zcela smrtelné, může znovustvořením vyvodit z hrobu, jak vyjadřuje např. starozákonní Píseň Anny: „Hospodin usmrcuje i obživuje, do podsvětí přivádí a vyvádí též odtud“ (Bible, 1. Samuelova 2,6). Je tu ovšem jakási potíž: Taková naděje neumožňuje obejít víru v Boha, jak by si mnozí hledači nesmrtelnosti kolem nás přáli. Ale vyjasňuje zároveň i starou námitku, že prý Starý zákon nedává člověku žádnou naději proti smrti. Naopak, dává ji zřetelně všem, kdo věří v Boha Znovustvořitele. Automatickou a lacinou naději ovšem nedodává.
Prof. &Dr. Jan Heller
docent biblistiky a religionistiky na Univerzitě Karlově v Praze a překladatel z hebrejštiny, úryvek je z jeho stati „Duše v Písmu“ publikované v roce 2004 Knižnicí SPEK ve sborníku Duše
Spokojenost s málem
Smyslní lidé začínají tím, že dají přednost okamžitému prožitku, i když nesrovnatelně chudšímu, před tím věčným, před tou skutečnou radostí. Jejich hřích by se dal nazvat „spokojenost
s málem“. Potom však příjemné prožitky mizí, jsou stále chudší a chudší, a chtivost naopak zesiluje, sílí a zvětšuje se, takže člověk, ačkoliv ví, že radost a štěstí se takovým způsobem nezíská, dává přednost pohrávání si s neukojitelnou žádostivostí a za nic na světě by se o ni nenechal připravit. Bojoval by na život a na smrt, jen aby si ji mohl ponechat. Jako nemocný, kterého svědí jeho vředy, by rád poškrábáním zahnal své utrpení – ale když už dál nemůže a je rozškrábaný do krve, jeho vředy svědí dál.
C. S. Lewis
Z knihy Velký rozvod nebe a pekla
