Peklo – existuje vůbec?

Můj kolega navštívil před několika lety jeden z velmi populárních kostelů na předměstí jistého velkého města. Vyslechl „typické“ kázání o pekle a síře. Nikdo z přítomných, kteří tehdy seděli v tomto velkém shromáždění, neusnul.

Jejich pozornost byla upoutána barvitým líčením úzkostí a nářků hříšníků, kteří se smaží v pekelném ohni. Po důkladném vykreslení hrůz pekla hovořil řečník o délce věčnosti. Jeho ilustrace a příklady brzy každého přesvědčily, že člověk nemůže pochopit věčnost.

Najednou znovu zaměřil pozornost svých posluchačů na hrůzy pekelného ohně, který hoří věčně a nemá konce. Smrt ani bezvědomí nemohou hříšníka vysvobodit z jeho plamenů. Člověk nemá kam utéct před rozhněvaným a pomstychtivým Bohem, který vyměřuje každému muži, ženě a dítěti věčný trest za to, že se k němu neobrátili, nestali se věřícími a nedělali dobré skutky.

Není třeba ani říkat, že na jeho výzvu k pokání přišlo kupředu několik desítek lidí, z nichž někteří byli ještě ten den pokřtěni.

Nemohu se ubránit otázce, kolik z těchto nových křesťanů prožilo obrácení a opravdově zatoužilo po každodenním společenství s Bohem. Nechtěli jen rychle uniknout plamenům věčného ohně? Není divu, že se tolik lidí stává nevěřícími. Kdo by mohl milovat Boha, který jedná takovým způsobem? Trvá toto trápení v ohni a síře navěky, nepřetržitě, po celou věčnost? Je taková představa pravdivá? Je v souladu s biblickým líčením Boha, který nás tak miloval, že dal svého Syna, abychom mohli žít?

Bible ukazuje, že peklo existuje, ale jinak, jinde a jindy, než si většina lidí představuje. Mezi křesťany však koluje spousta názorů na peklo a zastánci různých teorií se přitom odvolávají na Bibli. Jak se vyznat ve spleti těchto pohledů? Co Bible skutečně učí o pekle? Jaký slovník, jaké obrazy, přirovnání, podobenství a výroky používá, aby přiblížila tuto skutečnost? Jazyk je nástrojem dorozumění, ale dovolte mi zdůraznit, že jazyk je žel často i nástrojem nedorozumění. To zvláště tehdy, když se ztratí ze zřetele záměr a kontext výroku, obrazu nebo přirovnání.

Představte si, že by zamilovaný mladík přišel za svou vyvolenou a řekl by jí: „Měj mě ráda, jinak tě budu trápit a mučit.“ Jistě mi dáte za pravdu, že takovýto postoj není vyjádřením lásky a že tento mladík není opravdový milenec, ale spíš tyran, sadista a citový vyděrač. Pán Bůh však není takový. Neříká nám: „Miluj mě a poslouchej. Když mě nebudeš milovat, odsoudím tě a budu tě nesnesitelně dlouho trápit.“ Smrt přichází jako důsledek odpojení se od zdroje života, od Boha. Jsme to však my, kdo si takovouto cestu přestoupení zákonů vybíráme, a tak si sami odřezáváme pupeční šňůru života. Bůh není despota ani krutovládce. Nezastrašuje lidi. Nevyžaduje jejich mučení po celou věčnost. Je naopak Bohem lásky, spravedlnosti a pravdy. Respektuje svobodu a rozhodnutí člověka.

Bůh je dárcem života a nemá zalíbení ve smrti bezbožníka. Nechce, aby někdo zahynul. „To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu“ (Bible, 1. list Timoteovi 2,3.4).

ThDr. Jiří Moskala, PhD.

děkan Teologické fakulty Andrewsovy university v USA