Za hranicí představivosti
V roce 1609 svět obletěla zpráva, že vynálezci v Nizozemí vyrobili zařízení, které umožňuje vidět vzdálené objekty, jako by byly blíž. Muž jménem Galileo Galilei žil v té době v Itálii, v univerzitním městečku Padova. Galileo byl zprvu skeptický k tomu, že by taková věc byla možná, ale brzy se dozvěděl, jak ono zařízení funguje, a vyrobil vlastní – lepší. Kolem prvního prosince toho roku Galileo zamířil svůj teleskop na Měsíc. Co viděl, navždy změnilo naše porozumění vesmíru kolem nás.
Té osudné noci v roce 1609 se náš obraz vesmíru dramaticky změnil. Dnes již chápeme, že naše planeta není středem vesmíru – že jsme jen součástí nevýrazné sluneční soustavy umístěné v boční větvi jedné z mnoha galaxií. Vidíme, že stejné zákony přírody, které fungují na Zemi, fungují i ve sluneční soustavě a ještě dál. Objevili jsme, že vesmír je nepředstavitelně veliký, s mnoha různými druhy hvězd a řadou dalších objektů, z nichž o některých toho dosud víme velice málo a zatím jim sotva začínáme rozumět. A objevili jsme jisté důkazy, že vesmír není věčný, že měl začátek.
Počátek vesmíru
Představte si, že v rukou držíte balonek. Teď si vezměte pero a na tom balonku udělejte tečky v jednocentimetrových odstupech. Když do balonku začnete foukat a plnit jej vzduchem, co se stane se vzdáleností mezi těmi tečkami? Jak se materiál balonku mezi jednotlivými tečkami napíná, všechny tečky se od sebe vzdalují. Vědci zjistili, že něco podobného se děje s hvězdami. Pohybují se dál a dál jedna od druhé. Je tedy zjevné, že vesmír se rozpíná, podobně jako balonek plnící se vzduchem.
Pokud se vesmír rozpíná, musel být v minulosti menší. Čím dále do minulosti bychom se dívali, tím menší by vesmír byl. Když se podíváme dostatečně daleko, vesmír se scvrkne natolik, že nebude vidět, a pak až do naprosto neviditelného bodu. To by byl začátek vesmíru. Z tohoto neviditelného bodu se celý vesmír rozrostl až do své současné velikosti. Na základě tohoto uvažování vědci začali věřit, že vesmír měl počátek.
Teorie Velkého třesku však vyvolává některé zásadní otázky. Co mohlo způsobit, že vesmír vznikl z maličkého bodu, nebo snad dokonce z ničeho? Mohlo se to stát náhodou? Nebo za vytvořením vesmíru stojí něco – nebo někdo?
Navržený vesmír
Představu o původu vesmíru získáváme zkoumáním toho, jak vypadá dnes. Uspořádaná struktura a přesné vlastnosti vesmíru jsou důležitými vodítky k jeho původu. Hmota není po vesmíru náhodně rozeseta – většina jí je shromážděna ve hvězdách, planetách a dalších tělesech. Ani hvězdy nejsou roztroušeny náhodně, ale shlukují se do galaxií. A galaxie se obvykle shlukují do galaktických hnízd nebo superhnízd. Nejúžasnější ze všeho je, že vesmír má přesně ty vlastnosti, které jsou potřeba pro vznik života. Jak vysvětlíme tento druh uspořádání ve vesmíru? Zdá se, že máme tři možné odpovědi: přírodní zákony, náhoda a inteligentní design. Podívejme se na každou z nich jako na potenciální zdroj vesmírného řádu.
Přírodní zákony
Je pro vesmír přirozené mít tak specifickou strukturu? Ne. Neexistuje zákon, podle kterého by se vesmír uspořádal do planet, hvězd, galaxií a hnízd. Mohl by být stejně dobře tvořen jen oblaky prachu. Pokud bychom se na tuto teorii podívali z vědeckého hlediska, museli bychom vzít v úvahu druhý zákon termodynamiky, podle kterého se jakýkoli řád v průběhu času rozpadá. To by znamenalo, že vesmír byl dříve ještě uspořádanější, než je teď. Když tuto myšlenku vztáhneme na samotný počátek vesmíru, znamenalo by to, že vesmír musel být vytvořen s velmi přesně zadanými výchozími podmínkami.
Řád vesmíru tedy nemůže být výsledkem nějakého přírodního zákona, který to vyžaduje. To v nás vyvolává otázku, zda je řád vesmíru výsledkem pouhé náhody, nebo produktem inteligentního designu.
Náhoda
Pokud má ve vesmíru existovat život, pak jeho vlastnosti musí být velmi přesné – velmi specifické. Kdyby se kupříkladu vesmír rozpínal větší rychlostí, hmota by se rozptýlila příliš rychle a nemohla by tedy vytvořit galaxie; pak by zde neexistovaly ani žádné planety. Na druhou stranu, kdyby se vesmír rozpínal příliš pomalu, veškerá hmota by se slepila do jedné obrovské hroudy a opět by nemohly vzniknout žádné planety. V každém případě by život nebyl možný.
Rychlost rozpínání vesmíru musí být dána tak přesně, že rozdíl jedné části z 1055 (číslo 10 s padesáti čtyřmi nulami) by ji mohl vyvést z rovnováhy. Šance, že by něco takového náhodou vyšlo, je menší než šance, že by někdo vyhrál v loterii pětkrát po sobě. Přemýšlejte o tom. Kdyby někdo vyhrál v loterii pětkrát za sebou, věřili byste, že se to stalo náhodou? Je zřejmé, že náhoda není dobrým vysvětlením pro přesné podmínky při Velkém třesku.
Inteligentní design
Více než cokoli jiného je to právě uspořádaná struktura vesmíru, která napovídá, že vesmír byl navržen inteligentně a za určitým účelem. Vědci zjistili, že vesmír má řadu velmi precizně nastavených vlastností – přesně těch, které jsou potřeba, aby mohl existovat život. K životu jsou kupříkladu potřebné molekuly, z nichž by byla tvořena těla a které by byly nositeli energie a zajišťovaly živiny. Molekuly by však nemohly existovat, pokud by nenastala přesná rovnováha mezi hmotnostmi různých atomických částic a silami, jež je drží pohromadě. Vědci sledují nastavení jednotlivých prvků našeho vesmíru a docházejí k závěru, že tato preciznost se zdá být výsledkem inteligentního plánování.
Převzato z knihy Baldwina, Gibsona a Thomase „Za hranicí představivosti“, Advent-Orion, Praha 2014