Rváč Kornelius: Našel jsem klid

Svalnatý čtyřicátník Kornelius Novak, Němec narozený v Rumunsku a žijící ve Švédsku, je v posledních letech stále častěji vidět a slyšet v Česku a na Slovensku. Obyvatele českých a slovenských měst vytrhuje z jejich každodenního shonu tím, že si na náměstích staví své malé pódium a s pomocí mikrofonu a tlumočníka z něho zve kolemjdoucí k pravdivějšímu, čistějšímu životu a k setkání s Bohem. K tomu nabízí překlady svých knížek. „Píšu a mluvím o tom, co jsem sám prožil, nedokážu si to nechat jen pro sebe. To, co Bůh udělal v mém životě, může udělat v životě každého, proto vyprávím svůj příběh, i když větší část bych z něho raději zapomněl,“ vysvětluje tetovaný muž s minulostí obávaného rváče.

Kornelius se narodil roku 1975 v Rumunsku do německé rodiny žijící v oblasti Sedmihoří. Jeho dědeček pocházel z Čech, odtud má rodina jméno Novak, ale také mluvil německy. Když bylo Korneliovi pět let, rodina se přestěhovala do Německa. Tam začaly Korneliovy problémy. Jako přistěhovalec byl ve škole často šikanován. „Každý den mě mlátili, byl jsem pro ně přistěhovalecká svině. Měl jsem hrozné sny, nemohl jsem se soustředit. Rodiče nevěděli, co se děje, nikdy jsem jim to neřekl, styděl jsem se. Jednou mi jakýsi vnitřní hlas řekl: Osvoboď se ze své slabosti. Začal jsem posilovat, abych se mohl bránit.“

Dospívající Kornelius podle svých slov netoužil po moci, ale po klidu. Proto doma usilovně cvičil a posiloval. A jednoho dne, když na něj zase ve škole zaútočil jeden starší spolužák, mu Kornelius ránu vrátil. „Odvezli ho do nemocnice. Stál jsem na školním dvoře. Ředitel si pozval mou matku, plakala. Od té doby jsem se pral mnohokrát, nikomu jsem žádnou ránu nezůstal dlužen, ale žádný klid mi to nepřineslo.“

Ve 14 letech zašel na přednášku pořádanou místními křesťany. A tam zažil velké překvapení. „Řečník mluvil tak, jak jsem to v životě neslyšel. A říkal věci, které byly přesně o mně. Byl jsem přesvědčen, že ho proti mně poštvali, zmanipulovali. Po akci jsem ho vyhledal, ale tvrdil, že mě vůbec nezná. Šel jsem na další jeho vystoupení a tam mi došlo, že skrze něho ke mně zcela osobně promlouvá Bůh. Přímo do mého srdce. A že má asi se mnou nějaké úmysly.“

Vždycky hledal vinu u druhých, ale ten večer mu došlo, že Bůh mu ukazuje jeho chyby a říká mu, že je to on, kdo potřebuje odpuštění svých chyb a smíření. „Že dokonce v Kristu za mě položil svůj život, za mé chyby, abych já za ně trpět nemusel. Pochopil jsem, že Bůh má pro mne naději a budoucnost. A náhle jsem prožil něco, co nikdy předtím – ohromnou úlevu. Modlil jsem se, prosil Boha o odpuštění a Duch svatý pronikl celou mou bytostí, naplnil mne svým pokojem a svou láskou. Cítil jsem se o padesát kilo lehčí,“ vzpomíná Kornelius. Předtím znal jen boj za svou pravdu, ale teď poprvé cítil čisté svědomí.

A pak jej ten kazatel sám vyhledal a řekl mu: „Bůh ti vzkazuje, že budeš jeho misionářem.“ „To mě velmi překvapilo. Začal jsem úplně nový život. Ve škole na mě zase čekalo několik kluků. Jeden mě hned udeřil do obličeje a další do žaludku. Ale já se nebránil. Divili se, co se děje. Řekl jsem jim, že jsem se stal křesťanem. Od té doby mě ve škole nikdo nenapadl. Když bylo potřeba, zastával jsem se ve škole slabších. Seznámil jsem se s novými přáteli, mladými křesťany. Společně jsme četli Bibli a přemýšleli nad tím, co její příběhy znamenají.“

Po základní škole se začal Kornelius učit zahradníkem. Jednoho dne mu při sázení stromů začala být zima, a tak se rozhodl, že si zajede pro teplé oblečení. Neměl řidičský průkaz, ale přesto sedl do auta a jel. Nezvládl řízení a přímo před domem rodičů srazil čelně cyklistu. „Byl v bezvědomí. Když jsem mu chtěl pomoci, zjistil jsem, že má jednu nohu utrženou. Bylo to strašné. Rodiče vyběhli, přijela policie, záchranka, všichni spolužáci šli okolo a viděli to. Všichni mě okamžitě měli za pokrytce. Stáhl jsem se zpět do sebe. Cítil jsem velkou vnitřní bolest a měl jsem na sebe hroznou zlost. Všechno bylo ztraceno.“

Došlo k soudnímu líčení a Kornelius musel podle rozsudku zaplatit veškeré nemocniční výdaje a operace. V 18 letech tak byl totálně zadlužený. Začal opět tvrdě posilovat, stal se vicemistrem Německa v kulturistické disciplíně „bodybuilding“. Aby mohl splatit dluhy, přijal práci vyhazovače na diskotékách ve Stuttgartu. Pracoval takto na deseti diskotékách. Rvačky a násilí tam byly na denním pořádku. I Kornelius musel svými pěstmi a kopanci často zasahovat. Bylo to v době války v Jugoslávii, rvali se mezi sebou Albánci, Srbové, Chorvati, do toho se přidali skinheads, hooligans, italská mafie, turecká mafie a mezi tím se pohybovali docela normální lidé, kteří se přišli jen bavit.

„Nejhorší byla pro mne ta povrchnost, jak každý něco hrál. Ramenatí silní muži, kteří byli ve skutečnosti uvnitř jen malé děti. Krásné ženy, které ve skutečnosti byly zneužívané a závislé na drogách. Stejná byla i moje vlastní povrchnost.“ Pak začal s lidmi na diskotékách mluvit o Bohu. Byl velmi překvapen, že se mu za to nikdo nesmál. Naopak, lidé se začali sami zajímat a ptát, přicházeli k němu pro naději. Jen proto, že se s nimi neopíjel a neměl každou noc jinou ženu, jej považovali za světce. Kornelius stále více přemýšlel o tom, co bude dál. Jako vyhazovač musel prakticky každou noc používat hrubé násilí. Stále nenacházel vytoužený klid.

„Jednou se dovnitř diskotéky chtěli dostat výtržníci. Byli to kickboxeři. S kolegou vyhazovačem jsme se jim postavili a jeden, kterého krátce předtím kolega srazil pěstí na zem, na mne náhle zaútočil velkým nožem. Řítil se s ním přímo na mne, na vše bylo pozdě. Stihl jsem se jen podvědomě uvnitř modlit: Bože, pomoz mi! A vtom ten útočník najednou ztuhl jak socha. Se špičkou nože na mém břiše. Jakoby nemohl dál. Ztuhl jsem i já a všichni kolem. Tak jsme chvíli stáli a pak jsem mu řekl: ‚Nevrhej se do neštěstí a dej mi ten nůž.‘ A on to k úžasu všech udělal. A úplně změněný ihned odešel. Ti, kteří to viděli, mi řekli: ‚Tvůj Bůh opravdu žije!‘ Tento projev Boží přítomnosti byl nepopsatelný. Bůh mi dal život, bez něho bych byl jistě mrtvý. Věděl jsem: Bůh je stále zde, i když někdy mlčí. A dal mi ještě šanci.“

Po tomto zážitku se Kornelius rozhodl odejít z práce vyhazovače a odjet na své silné motorce do Skandinávie. Napadlo ho, že tam, v krásné severské přírodě Boha víc pozná – uprostřed jeho čistého stvoření. A skutečně, zažil tam dokonalou krásu a harmonii přírody a ohromující krásu a harmonii Boha. „Všechno bylo v souladu, jen já jsem byl jiný. Můj život byl jeden velký chaos. Nevěděl jsem, jak se z toho dostat, z těch vnitřních tlaků. Ale měl jsem přání: Od teď chci žít s Tebou, Bože, v naprostém souladu, bez ohledu na to, jak to dopadne. Od té doby prožívám další a další zázraky s Bohem. Kdyby mi někdo dříve řekl, že mám poslouchat Boha, vůbec by se mi to nelíbilo. Teď jsem nechtěl nic jiného než naslouchat jeho hlasu ve mně, více a více jej poznávat.“

Ve Skandinávii se na svých cestách seznámil s křesťanskými motorkáři. O těch nikdy neslyšel, znal jen gangy jako Hell’s Angels (Pekelní andělé) a podobné. Tito křesťanští motorkáři navštěvují ty nejhorší násilníky, opilce a narkomany na jejich motorkářských setkáních a pomáhají jim najít Boha. „Prožíval jsem s nimi neuvěřitelné věci. Další léta jsem trávil s nimi. Byl jsem svědkem nádherných obrácení těch nejhrubějších lidských srdcí k Bohu. Mezi nimi jsem konečně našel svůj vytoužený klid a vnitřní pokoj.“

Jednou mluvil s jedním člověkem od Hell’s Angels, a i když má leccos za sebou, byl zděšen jeho brutální hrubostí a cynickou zatvrzelostí. Byl přesvědčen, že tohoto muže prostě nelze Božím poselstvím lásky oslovit. „Ale napadlo mě se za něho modlit, a tak jsem se modlil. O rok později jsem od něho dostal e-mail, že založili nový motorkářský časopis a jestli máme nějaké články, ať je pošleme. Zeptal jsem se, jestli by v každém vydání mohl být článek se zvěstí o Bohu pro motorkáře. Pozvali mě do redakce, a když jsem tam přišel, nevěřil jsem svým očím. Bylo to přímo v ústředí německých Pekelných andělů a byl tam i onen chlapík. Dostal ode mne na zkoušku krátké zamyšlení. Nakonec mi řekl: ‚Nic takového jsem ještě nikdy nečetl, musím o tom přemýšlet. Nemohl bys do každého našeho vydání dát jeden takový článek?‘ ‚Samozřejmě,‘ odpověděl jsem. A od té doby už pět let v každém časopisu Pekelných andělů v Německu vychází mé duchovní zamyšlení. Jeden z grafiků toho časopisu mi nedávno řekl: ‚Všichni to čtou a všichni čekají, co napíšeš, protože cítí, že je to pravda. Stal jsi se svědomím jejich životů.‘“ „Žiji nebeský sen,“ usmívá se Kornelius Novak, dnes absolvent studia bohosloví a pastor církve adventistů. „Vím, že Bůh má dobrý plán pro můj život, zažívám vyslyšení modliteb a přítomnost nádherného Boha, který ví vše podstatně lépe než my a myslí to s námi vždy jen dobře. Udělej i ty rozhodnutí pro Ježíše. Jestli můžeš ze srdce udělat tohle rozhodnutí, je to nejlepší předpoklad pro to, abys všechna ostatní rozhodnutí dělal na správném základě. Je mnoho lidí, kteří mají podobné příběhy o tom, jak Bůh změnil jejich život. Pokud někoho takového ve svém okolí znáš, nech si o tom vyprávět. Jsou to ty nejkrásnější příběhy na tomhle světě.“