Zvonky luční: Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě?
„Proč to dělat jednoduše, když to jde udělat složitě?“ Tato otázka se obvykle používá s ironickým podtextem. ale je možné ji položit zcela vážně. Chtěl bych to vysvětlit pomocí úplně obyčejného příkladu z přírody.
V létě ho můžete najít na mnoha místech: zvonek. Existuje jich opravdu velký počet druhů, ale jejich příslušnost k rodu je podle jejich stavby květu lehce rozpoznatelná. Některé druhy rostou na loukách, jiné v křoví nebo v nepříliš tmavých lesích, další se objevují na polích nebo na úhoru. Všechny jejich květy jsou ale postaveny podle hesla: Proč to dělat jednoduše, když to jde i složitě?
Pokud se podíváme do otevřeného květu, bude nám nápadné, že jsou tyčinky uschlé; prašníky jsou prázdné, pyl už tam není. Čnělka se třemi bliznami se oproti tomu vyvinula nádherně. (Jen pro připomenutí látky z přírodopisu před mnoha lety: pyl se musí přenést na bliznu květu další rostliny buď větrem, nebo opylením hmyzem, aby došlo k opylení a pak k oplodnění.) Tyčinky tedy už neplní svou funkci. Už když se květy otevřou, jsou tyčinky zakrnělé. Jak je to možné? Přesně tehdy, když se květy otevřou, musí být přece jejich orgány vyvinuté a funkční!
Pyl zde ale je – ovšem na neobvyklém místě. V uzavřeném poupěti jsou tyčinky s nataženými prašníky, které přiléhají k čnělkám s hustými chloupky. Ještě před otevřením poupěte prasknou pylové váčky v prašnících a přilepí vypadávající pyl na vnější stranu čnělek, kde se pyl na chloupcích snadno udrží. Chloupky působí jako koště, které pyl z tyčinek vymete. Když se tedy květ otevře, je pyl už přilepený na vnější straně čnělek. Botanikové tento jev nazývají „sekundární přenos pylu“, protože se pyl nepřenáší přímo z pylových váčků, ale přes mezistanici (proto „sekundární“) na hmyz navštěvující květy. Podobné způsoby přenosu pylu u rostlin – u ne blíže příbuzných rostlinných rodů – se objevují v přírodě alespoň 25krát. V rámci evoluční teorie se hovoří o „konvergenci“ (nezávislý vývoj s podobným výsledkem). Třebaže k tomu má docházet často díky mutacím a přirozenému výběru, není jasný užitek takto komplikovaného procesu. Rostliny s mnohem jednodušeji stavěnými květy přežívají minimálně stejně dobře. Tak proč je zde opylení tak komplikované?
Jednou z možných odpovědí je kreacionistický pohled na vznik života. Ale než se k tomu dostaneme, je třeba dovyprávět „příběh“ o opylování zvonků až do konce.
Květy vykazují zajímavé stavební zvláštnosti. Tyčinky v otevřeném květu přece jen nejsou zcela bez funkce. Jejich spodní konce nejsou úplně seschlé, ale jsou velmi silné a rozšířené. Tvoří společně jakýsi kryt, který uzavírá dno květu; botanikové ho označují jako „šťávový poklop“, protože se tím „přiklápí“ šťáva – nektar. Na dně květu se nachází nektar, který je velmi přitažlivý pro hmyz. Větší hmyz, jako jsou včely nebo čmeláci, má sílu tuto část poklopu ohnout a dostat se tak k nektaru. Ví si také rady, jak se k této sladké šťávě dostat. (Kdo jim to vlastně řekl?)
I vy sami se můžete přesvědčit, jak funguje otevírání poklopu. Seschlé nitky tyčinek jsou ještě natolik pevné, že je možné (opatrně!) za ně zatáhnout, a tím se dá otevřít poklop. Když jej pustíme, vrátí se poklop opět do původní polohy!
Ale jak vlastně funguje u této rostliny opylování? Hmyz leze po čnělkách ke zdroji nektaru a přitom se jeho chlupaté bříško oblepí pylem. To, že je pyl na čnělkách, je tedy rozumné opatření. Při opuštění květu ovšem zůstávají blizny, které by mohly pyl přijmout, nedotčeny. K tomu dojde až při přistání na dalším květu. Teprve pak otře hmyz pyl na horní straně blizny, zatímco znovu slézá do korunní trubky.
Malý hmyz, jako mravenci nebo menší brouci, kteří nejsou schopni přijmout pyl a přenášet jej, vyjde při návštěvě květu naprázdno. Nemají dost síly, aby otevřeli poklop nad zdrojem nektaru. Tento postup je založen na vzájemném užitku.
To vše funguje jen za předpokladu, že jednotlivé 29 části květu jsou vzájemně funkčně sladěny. Navíc časový sled procesu utváření, prasknutí pylových váčků atd. musí nastat v přesný čas. Pokud by se například otevřely pylové váčky pozdě (až když se květ otevře), pak by pyl sklouzl na dno květu a jeho přenos by už nefungoval. Stavba květu a načasování jeho vývoje musí být vzájemně vyladěny.
Vraťme se k úvodní otázce: Proč fungovat jednoduše, když to jde složitě? S touto otázkou se potýká každý biolog. Kdo za stvořením vidí Stvořitele, může nabídnout „nebiologickou“ odpověď: Jedná se zde o určitý druh „signálu o designu“, o odkaz, že se při konstrukci zvonku na něco myslelo. Od bezcílného evolučního procesu vzniku bychom měli očekávat jednoduchá, úsporná řešení. Ta existují také – a také fungují. Proč je zde tedy komplikovanější verze? Je to proto, že v ní Stvořitel zanechal svůj malý pozdrav? Podívejte se na to sami a odneste si „svůj“ pozdrav domů.
