Nebojme se opravovat vztahy

Sociální pedagožku, vztahovou poradkyni, lektorku a koučku Milenu Mikulkovou z Moravy znají lidé v Česku a na Slovensku z jejích jedinečných seminářů, besed, veřejných vystoupení či z médií. Absolventka Filozofické a Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně již v průběhu studia pracovala v pedagogicko-psychologické poradně a věnovala se prevenci rizikového chování u dětí a mládeže. K jejím koníčkům patří sbírání citátů. Těmito moudry zhuštěnými do několika málo slov obohacuje svá vystoupení a probouzí tím zájem a touhu po skutečných hodnotách i u svých posluchačů. Provozuje soukromou poradenskou praxi.

Nejčastěji se na ni obracejí klienti s problémy při rozchodu či v rozvodové situaci. Mimo to je autorkou metody „socioklima“ zaměřené na včasné zachycení a diagnostiku podpůrných a rizikových faktorů ve školách a vede stejnojmennou společnost Socioklima s celonárodní působností. Ve své lektorské činnosti se věnuje dalšímu vzdělávání odborníků – především pedagogů a sociálních pracovníků. Vystupuje na odborných konferencích zaměřených na sociální klima ve škole a na prevenci rizikového chování. V loňském roce Milena Mikulková napsala i vydala v prestižním nakladatelství úspěšnou knížku „Hlavu vzhůru, rodiče!“ s vtipnými ilustracemi slovenské karikaturistky Olgy Pazerini a praktickými kartičkami s citáty. Své prorodinné poslání promítá do veřejně prospěšné činnosti a angažuje se v organizačním týmu Národního týdne manželství v ČR. V nedávné době se stala duší nové internetové iniciativy www.projektrodina.cz a rozhlasového seriálu s tématem rodina a výchova na Rádiu 7. Činnost této aktivní ženy nejlépe shrnuje její vlastní vyjádření: „Pomáhám dětem i dospělým rozvíjet životní dovednosti, naučit se rozumět sobě samým, zorientovat se ve vlastních potřebách a očekáváních. Každý z nás potřebuje rozumět sobě i svým blízkým, s pochopením komunikovat s druhými, řešit obtížné situace a zvládat konflikty a v tom své klienty doprovázím – a ráda,“ usmívá se Milena Mikulková.

Ve svém manželství žije 32 let navzdory tomu, že manžel byl pro ni „rizikovou životní volbou“, jak sám s oblibou dodává. Vyrůstal v neúplné rodině, a přesto se z něj stal milující a spolehlivý manžel a zodpovědný otec. Milena vyrostla v křesťanské rodině a v současné době prochází podle svých slov revitalizací osobní víry. Je členkou křesťanského společenství církve adventistů. Spolu s manželem Ladislavem mají tři dospělé syny. Nejstarší z nich se stal řeholníkem v řádu bratří dominikánů a žije v klášteře ve Francii. Prostřední a nejmladší syn jsou ženatí. Společně se Mikulkovi jako prarodiče těší z vnoučátek – dvojčátek.

Magistra Mikulková nejčastěji řeší ve své praxi rozpad rodiny. „Hledáme s klienty cesty, jak mohou i po rozvodu zůstat svým dětem dobrými rodiči. Žel, ve stovkách případů děti ztrácejí své dětství příliš brzy. Potřebují zvládnout náročnou situaci, kterou procházejí jejich rodiče. A až příliš často zůstávají se svou bolestí samy. A tato bolest se dostává ven v mnoha podobách – od zamlklosti, lhostejnosti přes nápadnou veselost, úpornou snahu až po závadné chování či agresivitu. Mnohé případy problémových dětí mívají velmi úzkou spojitost s jejich nezpracovanou bolestí, se ztrátami nebo neštěstím rodičů. Jak sama přiznává: „Moc se snažím pomoci těmto dětem a mladým lidem. Společně s jejich rodiči hledáme cesty, jak si porozumět, jak být pravdivý sám k sobě, jak zvládnout bolest a jak najít řešení a novou cestu. Pokud je to možné, tak se stejnými lidmi, ale jinak. Jsem zastánce hesla: opravovat, ne vyměňovat.“

Bojíme se lásky

Jednou z příčin dnešní neblahé situace v rodinných vztazích bývá podle Mileny Mikulkové to, že toužíme po trvalé zamilovanosti, té hollywoodské, efektní, vzrušující, ale bojíme se skutečné lásky. Takové, díky níž se stáváme zranitelnější. „Skutečná láska znamená, že mi na někom záleží, přestože ne vždy jsou naplněna moje očekávání. Stává se příliš často, že ulpíváme na svých představách o druhých, o sobě, o správném životě. Hýčkáme si je a pak se zaměřujeme jen na rozdíl mezi tím vysněným ideálem a realitou. To je nejčastější příčina nespokojenosti, nevraživosti a nevděčnosti. Nesplnění představ je nejčastější příčinou kolizí ve vztazích mezi rodiči a dětmi, mezi generacemi a zejména mezi partnery. Jako by to byl konec lásky. Manželství a partnerství je ale dynamický proces, stále se vyvíjí a mění, dospívá, zraje. A moudrost spočívá v rozlišování, co je ve vztahu podstatné, co je přijatelné, a co je nepřijatelné.“

Právě střední věk, nazývaný bilanční, je podle poradkyně nejpestřejší období života. „Patří do něj lidé na začátku pracovního a rodinného života, lidé na vrcholu pracovní kariéry i lidé, kteří si už se životem nevědí rady. Je to také období s různou spokojeností s tím, jak se nám život daří, prolínají se osobnostní, partnerská, rodičovská, duchovní, pracovní a další krize. Je to ale také věk, který nám již poskytuje dostatek zkušeností na to, abychom mohli dobře vybrat a rozhodnout se pro to, co v životě stojí za to a čemu jej věnovat.“

Jedním z důležitých témat populárních veřejných besed s Milenou Mikulkovou je „manželská puberta“ – zajímavý proces, kterým procházejí všichni v partnerském vztahu: „Kopíruje téměř všechny symptomy, které prožíváme v pubertě. Ptáme se sami sebe: Skončila nám láska? Proč už je to jiné? Zpravidla si myslíme, že ve vztahu něco odumřelo. Že se vytratila láska. Ale stejně jako někdy bolestná puberta jednou skončí a my získáme k sobě i k druhým, zejména k rodičům, nový, zralejší vztah, měli bychom pamatovat na to, že i manželským rozčarováním potřebujeme projít, protože i ono jednou skončí, a když ve vztahu vytrváme, promění se do jiné, zralejší kvality.“

Nic není samozřejmé

Co ale s případy nevěry, kde se ve vztahu dvou lidí objevil někdo třetí? Manželské trojúhelníky velmi často souvisejí s hledáním vlastní hodnoty, obdivu a vzrušení. „Nejsem zastánce zbrklých řešení – sbalím ti kufry a táhni pryč! Spíše vedu klienty k tomu, aby uměli zřetelně nastavit své hranice: Já s tím nesouhlasím, ale nemám důvod se s tebou rozcházet. Musíš to řešit ty, ty si musíš vybrat, komu ublížíš, koho opustíš.“ Někdy to trvá tři měsíce, někdy rok, ale výsledkem nevěry může být i dozrání. Dozrání k tomu, že si nevěrný partner musí vybrat, koho vlastně chce a komu bude věrný. Jsme nastaveni tak, že potřebujeme být pro někoho jediní, a ne jedním z mnoha. Věrnost je ohodnocením jedinečnosti, je výrazem zodpovědnosti a rozhodnutí, je výsledkem sebekázně a vůle.“

V otázce výchovy dětí se Milena Mikulková zaměřuje spíše na podporu rodičů, jejich stability, laskavosti a důslednosti. „Zájem, emoční vřelost a věnovaný čas v kombinaci s jasně nastavenými hranicemi přináší dětem pocit bezpečí, předvídatelného světa a prožitek přijetí. Když toto dítě postrádá a vnímá u svých rodičů spíše nejistotu, i v dítěti roste nejistota a nezbývá mu nic jiného než se stát autoritou samo sobě. A tak se roztáčí spirála nevhodného chování, nerespektování autorit, vyhledávání náhražek a zaměřenosti na sebe. Podpora rodičů nakonec prospěje i dětem – a o tom to je,“ dodává Milena Mikulková.

Jedno z jejích životních hesel je: Nic není samozřejmé. „Ani to, že je se mnou někdo, kdo mě má rád a koho já mám ráda, ani to, že jsme dostali děti, že nás přijímají a že na ně můžeme působit, ani to, že se nám žije relativně dobře, ne třeba, jak bychom si přáli, ale určitě lépe, než by nám přáli naši nepřátelé. Jde o to, najít spokojenost a vděčnost za to, co je. To je cesta k vnitřnímu pokoji a naplnění, ze kterého můžeme hodně čerpat, ale i dávat.“

Vděčnost je podle poradkyně tajemstvím pravého životního štěstí. „Kdy jsme nešťastní? Když si něco nárokujeme – jak by to mělo být, jak by druhý měl jednat, jaká by měla být rodina, sousedé, spolupracovníci, společenství v církvi... Uvědomme si, že nic není samozřejmé, dovolme si poznávat se nově a jinak, všímejme si toho, co se daří i nedaří, a sdělujme to druhému, komunikujme různými způsoby, smějme se spolu a vytvářejme příležitosti pro společnou radost, buďme pravdiví, taktní, ohleduplní, vynalézaví, modleme se, odpouštějme a děkujme. Pokud k tomu nemáte odvahu nebo vám chybí dovednosti, vyhledejte pomoc. Někdy jsou v životě situace, kdy je to nezbytné. Nikdy není pozdě na to, sebrat odvahu a vykročit v životě znovu a jinak, být se stejnými lidmi, ale jinak, se stejnou osobností, ale s větším odhodláním.“

Zkušenost vyhledávané lektorky je taková, že to, po čem touží všichni lidé, je vnitřní pokoj, vnitřní uspokojení a naplněnost. Formy a cesty k tomu, jak tohoto naplnění dosáhnout, máme každý různé. „Někdy se k tomu přibližujeme vlastním úsilím, někdy s pomocí druhých, někdy s pomocí Boží. Důležité ale je umět se zastavit a vyhodnotit, jestli nemarním život něčím, co nemá smysl. Je zbytečné přidávat do kroku, když nevíme, kam jdeme. Zastavit se znamená poznat, co má v mém životě první místo, čemu skutečně věnuji a čemu chci věnovat svůj čas. Často se lidé, aniž si to pořádně uvědomí, honí za něčím, co je stejně nenaplňuje; mají všechno, a přesto cítí, že to podstatné jim chybí. A tak donekonečna hledají. A právě zastavení se je prvním krokem k tomu, aby to našli.“

Ve své vlastní „krizi středního věku“ Milena Mikulková škrtla slovo „až“: „Přestala jsem spoléhat na to, že mám moc nad slůvkem až. Nad časem. Prostě jsem se rozhodla slovíčko až nahradit slůvkem už. Až je drobné slůvko, ale s obrovským dosahem. Dostáváme se do soukolí obrovského tlaku společnosti, která nám sugeruje, co je důležité, hrne na nás povinnosti a starosti, a přitom nám uniká radost ze života. K jejímu znovunalezení je zpravidla třeba odvahy vystoupit ze zajetých kolejí, vykročit i do menšího komfortu a nepohodlí. Přirovnala bych to k situaci ‚konec kruhového objezdu‘: potřebujeme odvahu vystoupit z něčeho, co nás semílá, čemu věnujeme příliš mnoho času, a vyjet na jinou cestu.“

Milena Mikulková je věřící člověk. Netají se tím, ale ani nemá potřebu to demonstrovat. „Nechci mluvit o své víře, ale chci, aby moje víra mluvila za mne. Mnohdy bezcílné přežívání, toulání životem může souviset s tím, že jsme ztratili vertikálu, to, co je v nás zakódováno, ať chceme, nebo ne, ať si to uvědomíme, nebo ne. Směřujeme někam výš. Možná přiznáváme, že je někdo nad námi, kdo nás přesahuje, komu vděčíme za svůj život a všechny jeho krásy. Možná se to ‚něco‘ obáváme pojmenovat, abychom náhodou nepřijali nálepku, se kterou nesouzníme. Možná se bojíme připustit bláhovou víru bez důkazů. A ve snaze najít smysl vlastní existence se pak točíme v kruhu, jako když pes chytá svůj vlastní ocas, běžíme za něčím, co nás stejně nenaplní.“

Ať profesně nebo lidsky potřebuje vztahová poradkyně Milena Mikulková lidem dodávat nebo vracet naději. Motivovat. Klást (si) otázky. Hledat odpovědi. Hledat souvislosti. Slyšet. Vnímat. Porozumět. A jednat. Protože na životní restart, na přehodnocení a nastavení života podle nejdůležitějších hodnot není nikdy ani příliš brzy, ani příliš pozdě. „Protože život stojí za to žít s vděčností.“