Poučení z Ashley Madison
Ashley Madison, celosvětový internetový portál pomáhající lidem formou milostné seznamky podvádět své manželské partnery, zaplnil titulní novinové a elektronické zpravodajské stránky.
Po aféře WikiLeaks s únikem dat z tajných vojenských a diplomatických zdrojů hackeři prolomili ochranu prvnímu skutečně velkému veřejnému portálu s 37 miliony uživatelů a pohrozili, že zveřejní jména a osobní data všech na něm registrovaných záletníků, pokud jej provozovatelé nevypnou – četl celý svět. Ashley Madison nevypnul a hackeři splnili své hrozby. Začali ke zděšení mnoha zúčastněných zveřejňovat jména a osobní údaje – celkem v objemu 10 gigabajtů.
Řada advokátních kanceláří, které zřejmě vycítily velkou příležitost, zatroubila do boje. Právní zástupci z Charney Lawyers, Sutts, Strosberg LLP a dalších vyrukovali s žalobami proti Avid Media Life a dalším regionálním partnerům Ashley Madison.
Žalované sumy? Stovky milionů dolarů. Proč? Hacking je popisován jako bezprecedentní porušení soukromí. Vyzrazená data zahrnují více než jen jména a čísla kreditních karet; znamenají také veřejné zostuzení zúčastněných, včetně velkého počtu veřejných činitelů. Jak řekl spisovatel John Herman: „Úniky této velikosti podlamují důvěru lidí v ochranu soukromí u velkých společností. Nastává nová situace v oblasti osobních údajů. Únik v Ashley Madison je svým způsobem první skutečný únik dat v tak velkém měřítku na světě, který vyslal jasný signál o tom, že ‚vaše tajemství jsou teď veřejná‘. Je možné, či dokonce pravděpodobné, že každý z vás bude znát někoho zúčastněného nebo postiženého v tomto datovém souboru.“
Ale jde opravdu o dílo hackerů? Expert na kybernetická zabezpečení John McAfee říká, že ne. V International Business Times napsal: „V Ashley Madison nedošlo k prolomení ochrany soukromí – data byla ukradena jistou ženou pracující pro Avid Media Life.“ Jinými slovy, byl to někdo zevnitř.
Musím se přiznat, že je pro mě těžké cítit sympatie k lidem dostiženým tímto skandálem – s výjimkou lidí, kteří tím zjistili, spolu se všemi sousedy a známými, že jsou svými partnery podváděni. To jsou skutečné oběti. Všichni ostatní? Pachatelé.
Je jedna pasáž v Lukášově evangeliu, která mě děsila už jako dítě: „Mějte se na pozoru před kvasem farizeů, to jest před pokrytectvím. Není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno. Proto vše, co jste řekli ve tmě, bude slyšet na světle, co jste šeptem mluvili v tajných úkrytech, bude se hlásat ze střech“ (Lukáš 12,1–3).
Muselo mi být 9 nebo 10 let, když jsem se poprvé střetl s tímto Ježíšovým prohlášením, a skoro to zastavilo mé prepubertální srdce. Vše? Každé tajemství, které jsem kdy měl, vyjde na světlo? Představoval jsem si ponižující veřejný zážitek, kdy se andělé doslova postaví na střechy a recitují mé nejtemnější skutky pro pobavení všech, kteří mě kdy znali.
Ponižující. Možná ne tak jako Ashley Madison, ale přesto ponižující. Samozřejmě, pokud vyznáme Bohu své hříchy a rozhodneme se přijmout jeho dar spasení, naše hříchy jsou nám podle stejné Bible odpuštěny a vhozeny „do hlubin moře“ (1. list Janův 1,9; Micheáš 7,19). Andělé by pak neměli co křičet ze střech, protože můj vlastní záznam života byl nahrazen dokonalým záznamem života Ježíše Krista obětovaného i za mne. Jak napsala spisovatelka Ellen Whiteová ve své knize o životě Ježíše Krista Touha věků: „S Kristem bylo naloženo tak, jak jsme si zasloužili my. A to proto, aby s námi mohlo být nakládáno tak, jak si zasloužil on. Byl odsouzen za naše hříchy, na kterých neměl žádný podíl, abychom my mohli být ospravedlněni jeho spravedlností, na které nemáme žádnou zásluhu. Podstoupil smrt, která měla stihnout nás, abychom získali život, který patřil jemu. ‚Jeho jizvami jsme my uzdraveni‘ (Izajáš 53,5).“
Ponořme se na chvíli do této myšlenky: Kristus je veřejně ponížen, abych já nebyl. Visí nahý na kříži, odsouzen jako zločinec, vysmíván a popliván, a na ramenou je zatížen mými hříchy. „Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám (Bůh) ztotožnil s hříchem,“ píše apoštol Pavel, „abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti“ (2. list Korintským 5,21). Křesťané si tak zvykli na myšlenku kříže, že zapomínají, jak je skandální: Nevinný Boží Syn umírá ostudnou veřejnou popravou.
Představte si (Bůh chraň), že vaše jméno je mezi těmi, která unikla na veřejnost v datovém souboru Ashley Madison. S hrůzou a roztřesenýma rukama prohledáváte informace, které unikly, s plným vědomím svých provinění. Je jen otázkou času, kdy budou vaše ostudné poklesky oznámeny celému světu. A najednou, namísto svého jména, najdete Ježíše Krista. Je naprosto nevinný, ale vstoupil dovnitř, aby vás ušetřil hanby, protože si nedokáže představit věčnost bez vás. Svět jím pohrdne, zesměšní ho – a vy jste volný.
„Jak vzácná milost, Pane můj...“ zpívá se ve slavné duchovní písni. „Mou úzkost mírní milost tvá, před ní se ztrácí strach, můj život opět smysl má, vždyť sám jsi světlem v tmách.“
Ne, nejspíš jste nepoužili Ashley Madison, ale třeba jste si teď uvědomili svou zodpovědnost za jiné věci, které stály Krista tak vysokou cenu. Naše odcizení od Boha jsou formou nevěry – Bible opakovaně srovnává hříchy vůči „Bohu lásky“ s manželskou nevěrou. Naprosto nás vylučují z účasti na Božím království. Takový má být konec našeho příběhu: veřejně jsme se Boha svým životem zřekli, a proto poneseme fatální důsledky – ztratíme šanci na život a proměňující vztah se svým Stvořitelem. Ale „kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost, aby tak, jako vládl hřích a přinášel smrt, vládla ospravedlněním milost a přinášela věčný život skrze Ježíše Krista, našeho Pána“ (Římanům 5,20.21).
Pochybuji, že je možné napravit pohromu vzniklou debaklem desítek milionů lidí v Ashley Madison. Je těžké najít něco dobrého, co by z toho mohlo vzejít, je to příliš velké a příliš hrozné. Ale co s tím ještě mnohem větším nepořádkem? S tím, na kterém se na světě sami podílíme? Existuje řešení – to, které Ježíše stálo všechno. A které volá po změně toho, jak žijeme.
