A přece je něco, co změnit můžeme

Byl to muž výjimečné inteligence, řečnického nadání a organizačních schopností. Jeho vliv na lidi a dějiny vůbec byl a dosud je dalekosáhlý. Mluvíme o apoštolu Pavlovi. Přesto bylo něco, co jej trápilo a v jeho činorodosti omezovalo. Podle všeho trpěl slabozrakostí, a proto se v myšlenkách často obracel k Bohu s prosbou o uzdravení. Marně…

Když si nakonec musel přiznat, že se tato nepříjemná okolnost jeho života nezmění, zaměřil své uvažování jiným směrem. Položil si otázku: „K čemu by tento osten mohl být pro mě přínosem?“ To, k čemu dospěl, nám sdělil: „Toto omezení mám proto, abych se nadmíru nepovyšoval.“ Chránilo ho to před nejrozšířenější lidskou charakterovou vadou – pýchou (2. list Korintským 12,7). Tento svůj životní zápas nám Pavel odhalil proto, aby i nám pomohl v boji s různými nepříjemnými okolnostmi, které život přináší. Jeho rada zní: „Změňte své myšlení!“ (Římanům 12,2).

Těžko lze zabránit tomu, aby naši mysl nezasáhly obavy z toho, co vše může rozvrátit klidný tok dnů našeho života. Něco ale můžeme – nahlas si říci: „Stop takovým myšlenkám!“

Jedna energická žena vyprávěla: „V takovém okamžiku si vždy řeknu: Tak dost. Když se mi stane to a to – pak podniknu tyto kroky. Přijde-li nemoc – budu se léčit. Pokud přijdu o práci – pak budu hledat jinou, a navíc dostanu podporu od státu…“

Víme, že je bezpočet nepříjemností, které mohou vstoupit do našeho života. Někdy nezaviněně. Nemoc partnera... Zklamání v člověku či konflikty s dětmi... Mnohé z toho nemáme možnost změnit, zvláště pak nemůžeme změnit druhého člověka podle našich přání. Jen jedno můžeme: rozhodnout se, jaký k tomu zaujmeme postoj. Často je to ale zahořklost, sebelítost nebo vzdor vůči lidem i nebi.

Je ovšem i jiná cesta. Je to postoj Jóbova smíření: „Hospodin dal, Hospodin vzal...“ Přijetí svého údělu, ale také hledání řešení. Je možné položit si otázku, tak jak to udělal apoštol Pavel: „Je moje situace pro mě i pro druhé nějakým přínosem?“

Jméno Nick Vujčič je dnes již známé mnoha lidem na celém světě. Je ale namístě si ho zde připomenout. Nick se narodil v roce 1982 srbským rodičům žijícím v Austrálii. Na svět přišel bez rukou a bez nohou. Zděšení rodiče se dívali jen na trup s hlavičkou. Jako věřící lidé se spolu s ostatními věřícími s pláčem ptali: „Proč to Bůh dopustil?“ Nick prožíval nesmírně těžké dětství. Děti umějí být kruté, a tak na něj pokřikovaly: „Zrůdo!“ V deseti letech se proto chtěl utopit ve vaně. Neudělal to. Uvědomil si, jaký žal by tím způsobil svým rodičům. Věděl, že ho mají i přes jeho postižení rádi.

Když začal studovat střední školu, studenti jej jednou požádali, aby jim něco řekl o svém životě člověka bez rukou a nohou. A tak jim vyprávěl, jaké potíže musí denně překonávat, které by niko ho z nich ani nenapadly. Pak je vyzval k tomu, aby se i oni snažili vítězně zápasit s těžkostmi života. Když skončil, uviděl v očích mnoha přítomných slzy... Po tomto vystoupení jej začali zvát i na jiné školy a do mládežnických skupin. Tehdy si uvědomil, že jeho zápas s postižením se může pro druhé stát povzbuzením, že i on – mrzák – může mnoha lidem něčím přispět v jejich boji s životními problémy.

Tento Nickův postoj, který zaujal ke svému postižení, zcela změnil kvalitu jeho života. Jako kazatel a motivační řečník je zván do mnoha zemí světa a mluví na velkých shromážděních o svém životě a víře. Nemusí ani používat mnoho slov, i když je dobrý a vtipný řečník. Když se totiž na invalidním vozíku na pódiu objeví jen hlava a trup bez rukou a bez nohou, všichni přítomní okamžitě pochopí, jaké překážky v životě musel a musí zvládat. Svůj tragický úděl změnit nemohl, ale svůj postoj k němu ano.

Nedávno jsem nemohl najít parkovací místo. Musel jsem nechat stát auto dále od svého cíle a vykročit pěšky. Při vystupování z vozu jsem k tomu už už chtěl něco říci, ale vzpomněl jsem si na Nicka Vujčiče. Zastyděl jsem se a docela v pohodě si udělal procházku. Nepříjemnost? Ne – příležitost zvolnit tempo a více vnímat dar života…