Altruismus…pomůžu, i když z toho nic nemám?
Dobré skutky konané z vypočítavosti nebo sobeckých pohnutek nejsou altruistické. Altruismus je definován jako nesobecké dávání bez naděje na odměnu. schopnost jednat nesobecky bývá často ve společnosti zpochybňována. objevují se argumenty, že opravdu nesobecké jednání neočekávající vlastní prospěch vlastně ani neexistuje. Přesto jsou lidé (jedinci, skupiny kamarádů, spolky, organizace), kteří bez nároku na odměnu pomáhají druhým a chtějí měnit svět k lepšímu. Mnohdy to cítí jako svou občanskou či morální povinnost. Jejich postoj nesobecké pomoci pak v důsledku mění i kvalitu jejich života.
Přínos altruismu
Existuje množství důkazů, že nesobecké jednání má pozitivní vliv na zdraví původce. Nesobecké chování a myšlení způsobuje pocit pohody, zdraví, štěstí a delší život. Ukázalo se, že lidé ve věku nad 70 let pomáhající druhým umírají mnohem později než jejich vrstevníci. V některých zkoumaných skupinách úmrtnost klesla dokonce až o 60 %.
Je zajímavé, že při pomáhání druhým se u dárce i u příjemce spouštějí léčivé procesy. Už dlouho se ví, že ten nejlepší lék na sklíčenost je udělat něco prospěšného pro druhé. Takový čin člověka povzbudí a vyvolá v něm šťastné a kladné pocity. Opravdová radost je jedním z vedlejších důsledků služby druhým lidem. Je to pocit rozveselení pramenící z toho, že jsme pro někoho udělali něco dobrého. Prožíváme u toho uspokojení, intenzivní potěšení a stav štěstí.
Když člověk prožívá radost a optimismus, mozek vyrábí pozitivní hormony, které posilují imunitní systém. Radost zlepšuje imunitní reakci až o 50 %. Tím výrazně podporuje schopnost těla zahájit úspěšný boj proti napadajícím patogenům. Pokud jsme smutní a sklíčení, dáváme prostor vzniku rakoviny a dalších nemocí. Vědci zjistili, že i mozek funguje nejlépe, pokud člověk cítí radost.
Ještě výraznější vliv než na fyzické zdraví má nesobecké jednání na tzv. index štěstí. Altruisté tedy žijí déle, a navíc mají mnohem větší šanci prožít šťastný život.
Vědci nedávno zjistili, že smysl života lidem ve věku 60 let utvářejí nejvíce dva prvky – altruismus a zdraví. Jedinci vykazující altruistické chování byli aktivnější, šťastnější, společenštější a celkově spokojenější. Pro naše zdraví je tedy důležité, abychom se nesoustředili sami na sebe, ale spíše na potřeby druhých. „Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere,“ připomíná již dávný text Bible. Pomocí druhým pomáháme sobě.
Altruistické chování v přírodě
Nesobecky se nechovají pouze lidé, ale i zvířata. Například asi 10 % ptáků vychovává své mladé s využitím kooperativního rodičovství. Ptáčata tedy nekrmí pouze jejich biologičtí rodiče, ale i ostatní ptáci žijící ve stejném teritoriu.
U alkouna úzkozobého vědci zjistili menší výskyt stresu, vzájemných bojů, a naopak větší úspěch při páření a přežití u těch ptáků, kteří si navzájem vybírali parazity a pomáhali udržovat peří v dobrém stavu. Navzdory všudypřítomné krutosti je ve zvířecí říši přítomno i nesobecké chování.
Evoluce, se svým důrazem na primární pudy, má problém vysvětlit altruistické chování v přírodě. Evoluční biologové se nemohou shodnout, zda patří mezi hnací impulzy evoluce, podobně jako touha přežít, sexuální pud a sobectví. Silou, jež pohání vývoj, je přirozený výběr, a proto evoluce obtížně vysvětluje případy sebeobětování včel ve snaze zachránit roj. Stejným problémem jsou pro ně zvířata, která se celý život starají o potomky druhých a nemají své vlastní. S jedním z možných vysvětlení altruistického chování v nemilosrdném světě evoluce přišel William Hamilton. Svou teorii nazval „nesobecký gen“. Hamiltonovo pravidlo říká, že geny zodpovědné za schopnost konat altruistické činy se rozšíří v případě, kdy zisk z altruistického chování je dostatečně vysoký a vztah mezi pomáhajícím a příjemcem je dostatečně blízký a vyváží tak hodnotu oběti. Nesobecké jednání zvířat lze podle Hamiltona rozdělit do dvou kategorií. Za prvé je to laciný altruismus, který pomáhajícího moc nestojí (třeba štěkot psa, který ostatní varuje před nebezpečím). Druhým typem je drahý altruismus. Příkladem může být ptáček, který celý život pečuje o potomstvo jiných. Navzdory vší snaze racionalizovat nesobecké chování nemůže Hamilton popřít existenci opravdového altruismu. Ve skutečnosti jsme totiž k nesobeckému chování stvořeni.
Co s tím má společného láska?
Hamilton není jediný z vědeckého světa, kdo je v úžasu nad tím, že člověk není jen biologický stroj bojující o své přežití. Vědci zjišťují, že mnohem důležitější než přežití je pro lidské bytosti láska.
V jedné studii vědci zjišťovali, zda mají lidé ve zkoumané skupině ve svém životě přátele nebo příbuzné, kteří by se o ně v nouzi postarali. Tedy zda mají někoho, kdo je má rád a komu na nich záleží. Respondenti, kteří uvedli, že ne, umírali předčasně s 3× až 5× větší četností. Příčiny předčasného úmrtí byly různé, od alkoholismu přes alergické reakce, autoimunitní onemocnění po rakovinu. Ti, kdo odpověděli, že ano, častěji volili zdravý životní styl a vyhýbali se sebedestruktivnímu chování.
Vědci se na vztah mezi zdravím a láskou začali soustřeďovat teprve nedávno, nicméně získané poznatky nejsou ničím novým. Již ve třináctém století lidé věděli o tom, že bez blízkých vztahů člověk nepřežije. Německý král Fridrich II. Štaufský údajně provedl velmi krutý pokus, při němž si chtěl ověřit, zda se děti naučí lidské řeči, i když na ně nebude nikdo mluvit. O skupinu dětí tedy pečovaly chůvy, jež je nesměly chovat ani na ně mluvit. Šokujícím výsledkem bylo, že děti nemluvily, protože všechny zemřely. Nedokázaly žít bez prožívání lásky a blízkosti, zprostředkovávané lidským dotekem.
Ve své knize Láska a přežití (Love & Survival) Dean Ornish píše: „Vše, co buduje vztahy a lásku, má léčivé schopnosti. Vše, co vede k izolaci, samotě, ztrátě, nepřátelství, hněvu, vzteku, cynismu, depresi, odcizení a podobným emocím, způsobuje utrpení, nemoc a předčasnou smrt z různých příčin.“ Lidstvo spojuje jedna touha, kterou věda nedokáže vysvětlit. Každý člověk má potřebu milovat a být milován. Toužíme po nezaslouženém vztahu, absolutní důvěře a hluboké, trvalé lásce. Chceme být důvěryhodní, věrní a oddaní a chceme, aby nás někdo jiný miloval a respektoval.
Vědecké poznání potvrzuje, že člověk funguje optimálně díky životodárné lásce. Jedno z vysvětlení tohoto jevu by mohlo být, že nás stvořil milující Bůh a touhu po lásce nám vložil do srdce. Chceme milovat, protože jsme byli stvořeni k Božímu obrazu a Bůh je láska. Lidská psychika byla utvořena podle Božího vzoru, a proto je pro ni láska tak důležitá. Bylo by možné, že jediným opravdovým naplněním naší touhy po skutečně nesobecké lásce je Bůh, který je jejím primárním zdrojem?
S láskou o krok dál
Bible nabízí jednu z nejlepších definic altruistické lásky. Jde o známou 13. kapitolu lásky z 1. listu Korintským. Tato óda na lásku je překrásná, a přesto pouze naznačuje hloubku skutečné, nesobecké lásky. Abychom ji pochopili, nestačí o ní číst. Je nutné ji zažít.
Nesobeckou lásku můžeme zahlédnout v životech lidí, kteří si této lásky a její hodnoty váží. Altruismus žije v životech rodičů, kteří upřednostní zájmy svých dětí. Žije v životě učitelů, kteří neúnavně pracují s hendikepovanými dětmi. Žije v životě lidí, kteří jsou ochotni obětovat sebe sama, aby zachránili život druhého člověka. Taková je nesobecká láska.
Právě proto nás stále oslovuje příběh Ježíše Krista a jeho oběti. On měl všechno. Bohatství, lásku, štěstí i požehnání. A všeho se vzdal, aby se mohl narodit do chudé rodiny. A to přesto, že na něm navždy ulpělo stigma nelegitimního dítěte. Vzdát se plného života a štěstí kvůli sobeckým a nevděčným lidem? I ti nejbližší ho nakonec opustili a zradili ve chvíli, kdy je nejvíce potřeboval.
Poslední chvíle jeho života byly plné bolesti, mučení, ponížení. Popraven byl způsobem, jenž byl proslulý svou krutostí. Jakou motivaci asi musel mít, že prošel tím vším? Stojí vůbec lidé za to? Proč by měl zůstávat na kříži, když má moc z něj sestoupit a nechat své trýznitele shořet v ohni z nebe? Odpověď je prostá. Kvůli obětující se lásce.
Není pochyb o tom, že taková láska se projevuje i mimo křesťanství. Existují lidé jednající a myslící nesobecky. Přesto platí, že nejvyšším projevem altruismu je Kristův kříž. Písmo svaté mluví o nesobecké lásce velmi často. A tvrdí, že jejím zdrojem je Bůh. Lidé jsou přirozeně sobečtí, a pokud jednají altruisticky, je to díky Bohu, ať už si to člověk uvědomuje, nebo ne.
Altruismus léčí svět i vás
Z vědeckého pohledu nelze popřít, že nesobecké jednání má velmi pozitivní vliv na zdraví člověka. Proto je altruismus důležitou součástí kognitivně behaviorální terapie.
Obě myšlenky mají fascinující styčné plochy. Základem kognitivně behaviorální terapie je pravda o sobě i druhých. Zkreslené myšlenky nás nutí vidět druhé i sebe v negativním světle. Pýcha (zveličené sebepojetí) je typickým projevem kognitivně chybného myšlení a je současně pravým opakem nesobecké lásky.
Nesobecká láska opravuje zkreslené myšlení a přináší emoční, duševní i duchovní zdraví. Když v sobě zapneme vnitřní „duchovní radar“, Bůh nás často pošle k tomu, kdo nás potřebuje. Dospívající, jehož problém je větší než on sám. Matka, která musela své dítě nechat v nemocnici. Osamělý otec, který má problém zajistit pro své dvě děti základní potřeby. Vdovec, který už nemůže dojet autem do obchodu s potravinami. Nemůžeme dělat všechno za všechny lidi, ale můžeme jim pomáhat, když to potřebují. V jednu chvíli vždy jednomu člověku. Proto bychom měli mít tuto „duchovní anténu“ vždy vytaženou, abychom si všimli, kdy je třeba pomoci potřebným, třeba osamělým rodičům, mladým lidem, nešťastným dětem či starším lidem. Matka Tereza řekla: „Nejtěžší nemocí (...) není tuberkulóza nebo lepra; je jí být nechtěný, nemilovaný a ponechaný napospas. Fyzické choroby můžeme vyléčit léky, ale jedinou léčbou samoty, zoufalství a beznaděje je láska. Na světě je mnoho lidí, kteří umírají pro kousek chleba, ale mnohem víc jich umírá pro nedostatek lásky.“ Zkuste i vy objevit v sobě touhu po dobru a nezištné pomoci. Pocítíte něco, co se jinak zažít nedá: lidskou sounáležitost a hlubokou lásku, přes kterou se nás dotýká Bůh.
Tipy jak projevit altruismus
- Adoptujte rodinu nebo babičku/dědečka, pomáhejte jim a pozvěte je na Vánoce (viz např. www.jeziskovavnoucata.cz).
- Buďte dobrovolníkem tam, kde je vás potřeba (viz www.dobrovolnik.cz, www.adra.cz/dobrovolnictví) – v dětském domově, domově seniorů nebo v nemocnici.
- Nabídněte věci pro děti v pěstounské péči nebo dětském domově.
- Je ve vašem okolí rodina s více dětmi nebo někdo, kdo má v péči nemohoucího blízkého? Nabídněte se, že se o ně jedno odpoledne postaráte, tak aby si mohli rodiče nebo pečovatelé odpočinout.
- Uvařte sousedům večeři v době nemoci, smrti někoho blízkého nebo v období jejich krize.
- Pomozte s doučováním sociálně slabých dětí.
- Darujte bezdomovcům jídlo, spací pytle, bundy, rukavice, sportovní tašky, šampon, mýdlo, kartáček a pastu na zuby aj.
- Pomozte starším občanům používat počítač – internet (můžete do toho zapojit i své děti).
- Staňte se přítelem někomu, kdo se cítí osamělý.
- Připojte se ke skupině lidí či k organizaci, která pomáhá ostatním v nouzi, a podílejte se na práci pro sociálně znevýhodněné, truchlící nebo pro ty, kteří se zotavují po rozvodu.
Podle knihy Neila Nedleyho Ztracené umění myslet, Advent-Orion, Praha 2018, a Millie, Johna a Wese Youngbergových Vyhraj život!, Advent-Orion, Praha 2015. Redakčně zpracováno.
