Jsou urážky běžnou součástí vašeho dne?

Podle definice je urážka výrok nebo čin, který snižuje jinou osobu či skupinu a poškozuje její pověst nebo zpochybňuje její čest. oproti dřívějším dobám se v moderní době prosazuje větší tolerance k neuctivým a urážlivým výrokům. Přestože je společnost na hrubší výrazy zvyklá, jejich zneužití vůči druhým chrání zákon (§ 49 odst. 1 zákona o přestupcích). Že jde o citlivé místo, se ukazuje především na sociálních sítích. I tam již existuje právní ochrana před urážkami a poškozenou pověstí.

Nemusí jít zrovna o urážky těžkého kalibru. Ublížit dokáže i přehnaná kritika nebo negativní hodnocení, tzv. nálepkování. Nálepkování znamená označení druhých pomocí slov se silnou emocionální zátěží, jež není úplně pravdivé. Takový popis sebe sama nebo druhého člověka je nepřesný a často hanlivý. Pokud sebe nebo druhé označujeme nepravdivě, má to neblahý vliv na naši psychiku.

Dokonalý a perfekcionistický model úspěchu může vést k tomu, že při sebemenší chybičce označíme druhého nebo sebe za neúspěšného. Hodnotíme svého protivníka negativním mentálním filtrem a přehlížíme jeho kladné stránky.

Jak v nás roste vztek, stáváme se náchylnější vůči nepřesnému myšlení a uchylujeme se k nálepkování. To nám dává pocit nadřazenosti a spravedlivého hněvu. Zvedáme si své sebevědomí tím, že shazujeme druhé. Jedná se o specifický druh zveličování a bagatelizování. Jakmile nás někdo urazí, kritizuje, nemá rád nebo vyjádří nesouhlas, podléháme tendenci vnímat jeho výrok osobně.

Důsledky negativního hodnocení

Pokud svou vlastní identitu nebo druhé lidi definujeme na základě negativní nálepky, je pravděpodobné, že nás budou trvale ovládat negativní emoce, jako třeba hněv. Žel se tím také snižuje schopnost změnit náš postoj. Výsledkem bývá, že se přizpůsobíme sociální roli, již nám nepravdivá nálepka přisuzuje. Děti opakovaně shazované svými rodiči uvěří, že to, co o sobě slyší, je pravdivé. V dospělosti potom tito lidé často trpí sníženou schopností vnímat vlastní hodnotu a ztrácejí naději, že se mohou změnit.

Je pravdou, že nálepkování je typické pro dětský věk, ale ani dospělí nejsou vůči němu imunní. Nikdo z nás by asi neoznačil své děti za šprty či trouby. Avšak podobně destruktivní vliv mají také slova jako hloupý, nevychovaný, líný atd.

Proto je velmi důležité dbát na to, zda svými slovy popisujeme určité chování, anebo přímo daného člověka. Je namístě označit chybu jasně a zřetelně. Pokud dítě zlobí, je v pořádku říci: „nechováš se správně“. Křičet na svého potomka, že roste pro kriminál, je ale výrok úplně jiného kalibru s jinými důsledky. Dítě může přijmout za své, že jeho životní nasměrování je nezvratné a nezměnitelné.

Nepravdivé nálepkování má velkou sílu. Jeho původcem mohou být rodiče, sourozenci, vrstevníci nebo i my sami a jeho důsledky dokážou být zničující. Shazování druhých vyvolává touhu po odvetě, vyhrocuje konflikt a nutí druhé, aby zaujali podobně pokřivené postoje, z nichž je zpočátku mylně obviňujeme. Nepřátelství se tím pouze znásobuje. Pokud svého kolegu vidíme jako „líné prase“, pravděpodobně využijeme každou záminku k jeho kritice. Následně uslyšíme z jeho úst několik nelichotivých poznámek na naši adresu. Oba se začneme soustředit na chyby druhého a vzájemně si na sebe stěžovat při každé možné příležitosti.

Snadno roztočíme spirálu vzájemné nechuti a nadávek, z níž není snadné vystoupit. Urážení 21 druhého snižuje i naši vlastní sebehodnotu. Mnoho verbálních přestřelek, ba dokonce skutečných válek začalo tím, že jedna strana nepravdivě označila druhou hanlivým výrazem.

Jak nás vidí on

To nejlepší, co můžeme dělat, je hledat v druhých dobro. Bez ohledu na jejich chyby a nedostatky můžeme v druhých vidět jejich potenciál. Vždy přejme lidem kolem sebe úspěch a nálepky jim dávejme takové, jako by jim je dal sám Bůh. Ježíš v lidech vidí drahocenné perly navzdory jejich zkaženosti. Nehledá v člověku zlo, ale bytost, kterou by se mohl stát.

Jak z toho ven

Následujících pět bodů vám může pomoci osvobodit se od zlozvyku druhé negativně hodnotit:

1) Budujte atmosféru vzájemného respektu.

Je důležité, aby děti respektovaly své rodiče. To ale nedává právo dospělým, aby snižovali hodnotu svých dětí jako lidských bytostí. V celé rodině by mělo platit, že urážky jsou neakceptovatelné. Vzájemný respekt a zdvořilost napomáhají vytvářet v rodině atmosféru skutečné lásky a jednotliví její členové se budou cítit emocionálně v bezpečí. Domov má být oázou klidu a pohody.

Kromě respektu k ostatním je stejně důležité respektovat sám sebe. Vnitřní monolog vůči sobě samému může být někdy mnohem destruktivnější než ta nejnemilosrdnější kritika. Vyhnout se takovému jednání je důležitou podmínkou při budování opravdové sebehodnoty. Očekáváme-li respekt druhých, musíme mít v první řadě v úctě sami sebe.

2) Buďte příkladem respektujícího chování.

Lidé, kteří vyrostli v rodině, v níž byly urážky na denním pořádku, jsou ve velkém pokušení znovu sklouznout k podobnému chování. Takoví rodiče neumí popsat špatné chování svých dětí, aniž by je vyjádřili negativním nálepkováním.

Tento problém má jednoduché řešení. Musíte se naučit nahradit všechna pejorativní slova výrazy s pozitivním obsahem. To neznamená, že bychom měli chválit nesprávné jednání svých potomků. Cílem je jednoduše napomínat pozitivnějším způsobem.

Pokud váš syn odmlouvá, je lepší ho vyzvat, aby se choval zdvořileji, než mu vynadat, že se chová jako hulvát. Lidé kolem vás se zaměří na pozitivní alternativy svého chování a nebudou se fixovat na urážky. Vytrvalé užívání pozitivních slov bude ostatním připomínat, že vaším společným cílem je úcta k druhým. Pokud chcete, aby z vašich dětí vyrostli lidé bystří, ohleduplní, pohotoví, čestní, ochotní, laskaví a kreativní, podporujte v nich tyto hodnoty také slovy, jež používáte.

3) Vysvětlujte druhým, proč je vzájemné urážení nevhodné.

Učit druhé je nejlepší cestou k učení sebe sama. Pokud máte nějakou autoritu (jako rodič, učitel, trenér nebo vedoucí), je správné využít ji k tomu, abyste ostatním vysvětlili svůj postoj k odsuzování druhých.

Mnozí lidé si ani neuvědomují, že je možné vyjádřit nespokojenost a frustraci, a přitom se neuchýlit k nadávkám. Když se o to budete pokoušet, brzy najdete správný způsob vyjadřování, jenž se vyhýbá přehnaným a urážlivým výrazům.

4) Vyhýbejte se urážkám i v legraci.

Zkuste sami sáhnout do svědomí: Čemu se smějete vy? Utahujete si z kolegy nebo kolegyně v práci? Jak mluvíte se svými podřízenými? Nemáte potřebu dokazovat okolí svoji nadřazenost tím, že při každé sebemenší příležitosti „z legrace“ shazujete ostatní?

5) Chce to trochu sebeovládání.

„Dřív myslet než mluvit“ je stará rada, opakovaná již po generace. I když je to těžké, ovládnout své emoce, zkuste si uvědomovat, co vlastně chcete říct a zda není zamýšlený výraz přehnaný či dehonestující. Pomůže vám k tomu několik jednoduchých otázek:

• Je označení, které chci použít, pravdivé a přesné?
• Je-li přesné, přinese jeho použití nějaký užitek?
• Označuji chybu (správně), nebo člověka (špatně)?
• Může vést nálepka u daného člověka k pozitivní změně?

Když druzí někoho neférově hodnotí ve vaší přítomnosti, pokuste se je taktně poopravit. Otázky jako „Jsi si jistý, že to, co říkáš, je úplná pravda?“ mají za cíl mluvčího zastavit a dát mu možnost přemýšlet například o tom, zda je jeho prohlášení férové a jak neblahé může mít důsledky. Příliš emocionálně zabarvený jazyk vede velmi často k přehnanému hodnocení a je namístě vyvážit negativní označení něčím pozitivním, když už bylo vysloveno. Může to pomoci zachránit situaci (a předejít bolavé ráně v srdci adresáta).

Jestliže se stanete sami obětí nálepkování, pokuste se nad urážku povznést a nebránit se. Jen vy sami jste odpovědni za své emoce. Pokud je hodnocení v něčem pravdivé, pokuste se z něj poučit a třeba dejte najevo, že se snažíte změnit.

Pokud se vám stává, že se ve vzájemné komunikaci s přáteli, rodinnými příslušníky nebo nepřáteli uchylujete k nálepkování a urážkám, připravte si pro podobný případ plán. To, že se sami rozhodneme vyhýbat nevhodným výrazům, ještě neznamená, že se stejně zachovají i lidé kolem nás. Sami se můžeme stát terčem urážek. Je třeba naučit se přicházející urážky buď ignorovat, anebo se sebrat a odejít, jakmile začne atmosféra houstnout. Lidé, kteří vyvolávají konflikty, obvykle prahnou po podrážděné reakci svého okolí. Ideální je tedy nereagovat nijak, což u nich vede k frustraci a nakonec hledání nového objektu urážek. Z vaší strany takové chování vyžaduje sebekontrolu. Ovšem výsledky takové strategie mohou být velmi uspokojivé.

6) Sledujte svůj pokrok.

Pokud máte problém s nálepkováním, zapisujte si okamžiky, kdy se vám podařilo uspět, ale i ty, kdy jste selhali. Díky tomu budete vědět, zda děláte v boji s tímto nešvarem nějaký pokrok. Podobně jako u jiných kognitivně vadných postupů, i nálepkování lze nejlépe odstranit tím, že naše řeč i chování budou co nejpravdivější a nejpřesnější. Pracujte na vlastním projevu a nebojte se taktně poopravit člověka, který bude urážlivě mluvit ve vašem okolí. Nikdy není na škodu zastavit se a zeptat se sebe sama: Bylo to, co jsem řekl, pravdivé, anebo šlo o přehnanou, urážlivou kritiku?

Podle knihy MUDr. Neila Nedleyho Ztracené umění myslet,  Advent-Orion, Praha 2018