Kam směřuje české školství?

V posledních letech si česká společnost začíná uvědomovat, že vzdělávání dětí je stěžejní pro dobrou budoucnost naší země. Ve školství probíhá řada změn. Ne všechny změny jsou však všeobecně pozitivně vnímány. Jde naše školství správným směrem? A jaký pohled na jeho vývoj mají sami pedagogové?

„Školství se opravdu velmi mění. Musí reagovat na společenské změny, rozvoj digitalizace a s tím spojené rostoucí nároky na výuku, stupňující požadavky rodičů. Žel ne všechny reakce ze strany školství na změny jsou promyšlené, v některých se potom přestáváme orientovat a někdy se ruší to, co se rušit nemuselo, a přidává se to, co se po krátkém čase zase zruší. To samotnému školství ubližuje. Nechci být kritikem, není jednoduché vytvářet novou koncepci vzdělávání v tak hektické době a při takové turbulenci změn, kterou kolem sebe v současné době vidíme. V prvé řadě je třeba se zastavit a uvědomit si, že v centru všeho dění a změn stojí dítě. Měli bychom se ptát: Prospějí tyto změny dítěti? Zvládne všechny nároky, které na něj klademe?“ říká Hana Loderová, dlouholetá pedagožka a ředitelka střední, základní a mateřské školy Elijáš.

Je pravda, že školy jsou mnohem lépe vybavené učebními pomůckami, mají obecně lepší hygienické podmínky, krásnější školní prostředí, více specializovaných učeben, interaktivní tabule, nová sportoviště a tělocvičny. Hana Loderová však poukazuje na to, že školu tvoří především odborně zdatní pedagogové, schopní předávat žákům správné kompetence. To, zda škola prosperuje, záleží na zodpovědnosti, poctivém přístupu ředitele a učitelů ke své práci a jejich motivovanosti. 

Podle čeho lze poznat dobrého učitele a kvalitní školu?

Hodně se mluví o finančním podhodnocení učitelů a o tom, že na školy nastupují ti méně kvalitní. Přitom učitel má obrovskou zodpovědnost – učí totiž budoucí generaci. Povolání učitele by proto mělo patřit mezi ta nejprestižnější. Jaké charakteristiky by měl mít podle ředitelky Loderové dobrý učitel?

„Učitel musí být především člověk. Ten, který si pamatuje, jaké to bylo, když byl on sám dítětem. Také ten, který o dítěti přemýšlí, hledá správnou metodu, způsob, aby dítě pochopilo, posunulo se ve znalostech dál. Člověk, který má rád svou práci a má rád děti. Pak teprve následuje odbornost. Odbornost je souhrn informací, které se učitel musí naučit, ale pokud je neumí předat, není učitel. Je-li učitel věřícím člověkem, dává svému učitelství další neocenitelný rozměr.“

Hana Loderová je ředitelkou Křesťanské střední, základní a mateřské školy Elijáš. V čem je podle ní tato škola jiná? „Začala bych tím, čím se shoduje s ostatními základními školami – svým vzdělávacím programem. Záleží mi na tom, aby žáci školy Elijáš byli ve svých výsledcích srovnatelní s ostatními základními školami. Díky srovnávacím testům vím, že úroveň vzdělávání na naší škole se řadí mezi 10 % nejlepších. Záleží nám na vzdělávání našich žáků a vedeme je k té nejlepší práci.

Je jiná také v názvu, který svému okolí říká, že jsme školou s křesťanskými principy. Že morální kredit není zastaralým pojmem, ale dává člověku, potažmo dítěti velkou hodnotu. Společnost dnes není nastavena na hodnoty, jako je pomoc druhému, přátelství, vážit si toho druhého, čestnost, poctivost, laskavost. Vést děti k Bibli, modlitbě a tím k Bohu je pro společnost druhořadé. Paradoxně každým rokem přibývá rodičů, kteří mají zájem o studium na takto orientované škole, a nejedná se o rodiče věřící. Možná je to signál, že víra a morální principy jsou i v dnešní době stále potřebné. Škola Elijáš je školou bezpečí a jistoty laskavých vztahů, přátelského ovzduší – to z nás dělá jinou školu. Náš vzdělávací program se jmenuje ‚Míříme výš‘. Myslíme to vážně, chceme spolu s dětmi mířit výš ve všech oblastech, ve vzdělávání, ve vztazích k lidem i k Bohu.“

Z průzkumu agentury NMS vyply nulo, že 30 % rodičů není spokojeno se současnými školami. Mnozí z nich své děti přihlašují do škol soukromých, komunitních či si přímo zakládají školy rodičovské nebo se rozhodují pro domácí vzdělávání. Z čeho pramení nespokojenost rodičů? Co vlastně rodiče od školy chtějí?

„Ve své praxi jsem došla k tomu, že požadavky mezi rodiči jsou diametrálně odlišné. Myslím, že je dobře, že existuje možnost různých typů škol, tak aby rodiče mohli dát dítě do školy podle svých představ. Vzdělávání není jednoduchý proces, protože teprve na cestě za vzděláním se ukazují u dítěte jeho limity, ale i představy, které mohou být časem odlišné od přání rodičů. Prvotním záměrem rodičů ale je najít svému dítěti takovou školu, která bude pro jeho vývoj co nejlepší.

To, co mně vadí u nově vznikajících škol, je určitá nekoncepčnost a neprovázanost. Školy nemají pokračování, a jakmile se děti vrátí do tradiční školy, mohou se u nich projevit potíže v rozdílnosti a množství informací, které získaly na alternativních školách. A to pak může být pro dítě značně stresující.“

Internetová generace

Na současných dětech je patrná určitá roztěkanost, neschopnost se soustředit a promýšlet věci do hloubky. Jsou nazýváni generací Z (nebo také generací M – multitasking či I – internet). Jejich život z velké míry utvářejí komunikační a mediální technologie. Jak se to projevuje ve vzdělávání?

„Jednak v tom dobrém slova smyslu, protože tyto technologie pomohly ke zkvalitnění a rozšíření informací v jednotlivých předmětech a umožnily interaktivní zapojení dětí do výuky. Ale říká se: ‚Dobrý sluha, zlý pán.‘ I učitel musí znát míru použití interaktivních pomůcek. Když jsem učila na střední škole biologii a právě se ve školách začínaly využívat interaktivní tabule, hned jsem je velkou měrou začala využívat. Dalo to hodně práce, připravit hodiny plné aktivit a videí. Byla jsem na sebe hrdá, co jsem všechno vytvořila. Na konci roku jsme spolu se studenty hodnotili společnou práci. Studenti mi tehdy řekli, že prezentace a aktivity byly hezké, ale nejvíce se naučili z mého výkladu obohaceného o zajímavosti. Je tedy nezbytné vymezit rozsah působnosti těchto technologií a způsoby jejich používání.

Velmi důležité je také posilovat volní vlastnosti a rozhodovací schopnosti jedince, aby věděl, kdy je použít a kdy ne. Aby znal možné dopady na fyzické zdraví. U dětí je mnohem těžší najít tu správnou míru, protože v jejich vývoji schopnost zdravé sebekázně ještě chybí. Nezapomeňme, že děti se učí mimo jiné i podle vzorů. Těžko budete vysvětlovat dítěti, že nemá vysedávat u počítače nebo s mobilem v ruce, když jste jako rodiče na něm závislí,“ připomíná ředitelka Loderová.

Při pohledu kolem nás si jistě mnozí všimli, že se u dětí projevuje určitá nevychovanost a neochota podřídit se autoritám (což nejspíše vychází z příliš liberální výchovy). Existuje nějaký způsob, jak v dětech vypěstovat ohleduplnost a kázeň?

„Je třeba vidět dítě jako osobnost, podtrhovat jeho kladné stránky, konstruktivně chválit a zase chválit a dát mu jasné mantinely. Dítě se musí cítit bezpečně, proto mu musíme pomocí mantinelů vytvořit prostředí, kde mu bude dobře. Pak odpadne jeho strach a obavy, celkově se zklidní a začne vnímat věci jiným způsobem. Strach před zneužitím, znemožněním se, zesměšněním je u dětí velmi paralyzující. Bez mantinelů nevytvoříme pravidla (kázeň), bez lásky nevytvoříme city (ohleduplnost). I Pán Bůh nám dal spoustu lásky s pravidly. Také při jejich používání se cítíme v bezpečí.“

Co se má dítě ve škole naučit?

Doba se mění – a s ní i znalosti a dovednosti žáků, které by měli vykazovat v jednotlivých ročnících a na různých stupních vzdělávání, tak aby jednou obstáli v pracovním prostředí. Jaké dovednosti žáků jsou v současné době považovány za klíčové?

„Rozvoj kritického myšlení je dnes neodmyslitelnou součástí výuky, stejně jako schopnost analyticky řešit problémy či orientovat se v informacích. Za zásadní dovednost považuji umět se orientovat v životě v tom věku, ve kterém se dítě nachází. Je velmi důležité nezkracovat dětem dětství, nechat je snít, vytvářet představy, nechat dozrávat jejich nervovou soustavu, aniž by musely řešit neurotickou zátěž. To by mělo být vždy základní východisko vzdělávání. Stojí za přemýšlení, kolik necháváme prostoru právě těm obyčejným věcem, jako je běhání venku, ježdění na kole jen tak, čtení knížek, večerní povídání, aniž dítě zkoušíme ze slovíček nebo kontrolujeme, zda zvládlo úkol,“ říká Hana Loderová. Její postoj není v dnešní náročné době častý, a přesto z něj vyzařuje nadčasová pravda. Jsou ale školy schopny tyto dovednosti v žácích podpořit?

„Měly by. Vyžaduje to doba. Velmi záleží na složení pedagogického týmu. Nové metody a nové způsoby výuky jsou blízké mladé generaci učitelů, která přináší do škol právě onu inovaci. Starší generace učitelů jsou pro školy určitými opěrnými sloupy moudrosti, rozvážnosti a praxe. Pokud se obě skupiny budou doplňovat, pak má škola šanci naučit své žáky správnému přístupu k životu v celé jeho šíři.“

Školy se dnes potýkají s přemírou dětí. Vysvětlení sociologů je nasnadě: Husákovy děti mají děti. Současný stav je takový, že se ve třídách městná i více než třicet žáků. Když se Hany Loderové zeptám na ideální počet žáků ve třídě, bez váhání odpoví: „Jednoznačně třídy do 15 až 20 žáků. Chceme-li posílit sociální prostředí školy, musíme o sobě vědět. Žáci musí znát své učitele a naopak. Není možné anonymní prostředí. To přináší patologické projevy. Změnit současný stav mohou jen politická rozhodnutí. A tyto tlaky budou v brzké době sílit. Rodiče ve snaze uchránit své děti před tímto patologickým prostředím budou tlačit školství k vzniku alternativních škol, ve státních školách bude ubývat žáků a za chvíli se ocitneme v bludném kruhu sociálně segregačního vzdělávání.“

Učitelství musí být posláním

Hana Loderová je vynikající pedagožkou a úspěšnou ředitelkou. Přesto i ona musí bojovat se zatěžující administrativou plnou zbytečných nařízení a omezení kompetencí. Více ji však mrzí nezodpovědnost a nekorektnost v lidském jednání. Zajímalo mě proto, v čem spatřuje smysl své práce, co ji naplňuje a těší.

„Smysl mé práce je mít rád lidi kolem sebe, vážit si jich a vnímat, že mně Pán Bůh dal dar, který mohu rozvíjet, a milost, že se mohu spolupodílet na rozvoji tolika lidských osobností. Učitelství není jen obyčejné zaměstnání, kam si jdu vydělat peníze, je to poslání, kdy mohu ovlivňovat lidský rod. Možná to zní příliš nadneseně, ale bez tohoto smýšlení nebudu dobrým učitelem. Je to těžká a zodpovědná práce. Přesto doufám, že v budoucnu bude školní vzdělávání pro všechny zúčastněné radostí.“