Vliv elektronických médií na dětské myšlení
Podle výzkumu uskutečněného v USA tráví průměrný člověk ve věku 12 až 24 let devět hodin a sedmnáct minut denně s elektronickými médii.
Pořadí od nejpoužívanějších po nejméně používaná média je (1) internet, (2) televize, (3) videohry, (4) rádio, (5) mobilní telefon. Více než polovinu doby, kdy jsou děti nebo mládež vzhůru, stráví ve virtuálním světě. Místo toho, aby se sami stali hrdiny, obdivují hrdiny v médiích. Místo aby cvičili, sport jen pozorují.
Bylo prokázáno, že intenzivní sledování senzorů obrazovek zpomaluje aktivitu prefrontální oblasti mozku. Tato oblast ovlivňuje sociální a emocionální funkce. Sídlí v ní také centrum výkonných funkcí zodpovědných za zpracovávání pojmů, paměť, pozornost a plynulost vyjadřování. Se změnami v prefrontální oblasti mozku souvisejí také mnohé poruchy chování (jako je například apatie, neklid, impulzivní chování, snížená pozornost, ale také změny osobnosti a poškození rozumové a emocionální kontroly). Poruchy v této oblasti prefrontální kůry způsobují i ztrátu schopnosti dělat realistické plány a také je uskutečňovat.
Výzkum ohledně používání televize
V mnoha rodinách je televize hlučnou kulisou. Na západě až 65 % dětí mladších šesti let žije v prostředí, kde televize běží přinejmenším polovinu denní doby. Povaha mnoha dětí je víc ovlivňována televizními scénáristy a celebritami než vlastními rodiči. Mnohá nová média se zaměřují na nemluvňata a batolata. Televize se stává chůvou, která má udržet děti zaměstnané. Mnoho dětí ve věku šesti a méně let má televizor ve svém pokojíčku pro pohodlné každodenní sledování. Tyto děti tráví v mediálním světě průměrně dvě hodiny denně. Existuje vzrůstající problém s médii i ve vašem domově?
Něco lepšího
Dříve než dětem něco vezmete, nahraďte to něčím lepším. Nestačí odstranit nežádoucí média, ale nabídnout dětem alternativu k televizi, Facebooku a videohrám. Veďte děti k tomu, aby se naučily nové dovednosti pro život. Učte je pracovní morálce plánováním domácích prací a přidělením části zodpovědnosti za domácnost. Navštěvujte muzea a vymýšlejte různé rodinné projekty. Užívejte si spolu. Jeden otec došel k poznání, že jeho synové tráví příliš mnoho času u televize a videohrami. Uvažoval: Když dám televizi pryč, musím ji nahradit něčím lepším. Ukázalo se, že to „něco lepšího“ bude společná stavba lodi. Nakonec se vydali na dobrodružnou plavbu po řece. Jiná rodina zase ve volném čase stavěla chatu v horách. Celá stavba trvala několik let. Kluci se při tom naučili novým dovednostem, které přispěly k získání stavitelských zkušeností do budoucna.
Zajímejte se o mediální svět vašich dětí
Věk elektroniky převzal vládu nad životy našich dětí i nás dospělých. Průměrný mladý dospělý stráví polovinu svého bdělého času u nějakého elektronického zařízení. Je proto důležité najít si čas a komunikovat s dětmi o přetížení elektronikou a nepřínosném trávení času. Zajímejte se o to, co vaše děti vyhledávají na internetu, jaké počítačové hry hrají a kupují. Pomůže i umístění herních zařízení na snadno přístupná a kontrolovatelná místa nebo to, když si sami s dětmi hry zahrajete. Stanovením hranic v zacházení s elektronickými médii získáte jako rodina více času pro vzájemnou pozitivní komunikaci.
Zkuste si otevřeně odpovědět na následující otázky: Kolik času denně trávím pozitivní rodinnou komunikací? Kolik času trávím se svým dospívajícím potomkem nebo s mladým dospělým? Je to kvalitně strávený čas? Čas učení? Čas naslouchání? Čas legrace? Čas předávání hodnot? Čas ujištění? A není načase s tím něco udělat?
Moje zkušenosti s médii
Jan Petrlík
Návrat k životu postaru
Po vystudování Matematicko-fyzikální fakulty jsem pracoval pět let ve Výzkumném ústavu matematických strojů (VÚMS) jako programátor. Sedět stále v kanceláři a čmárat po papírech mně začalo vnitřně vadit, a tak jsem se rozhodl, že poznám, jak vypadá čtvero ročních období, a odešel jsem do lesa tahat s koněm dřevo. Většinou tahal kůň a já ho jen řídil – byl jsem tedy řídící pracovník. Měl jsem dost času na přemýšlení. Možná pro tuto potřebu myšlení jsem se bránil tomu, abychom doma měli televizi. Pamatoval jsem si, jak Jan Werich v Hovorech H hovořil o vlivu televize na lidi v USA: „Ono to nemůže být dobré, když to běží pořád!“ Moje žena však televizi chtěla. Dlouho jsem odolával, ale když nám známí nabídli jednu svoji nadbytečnou, ne boť toužili po větší obrazovce, podlehl jsem. Netušil jsem, že mi to přinese jeden z nejkrásnějších televizních zážitků. Přístroj byl starý a jednou, když vysílali nějakou detektivku, obrazovka zhasla zrovna ve chvíli, kdy nějací lidé bloudili temným muzeem voskových figurín. Místo sledování děsuplných scén se ozývaly z přístroje pouze výkřiky. Tehdy jsem si řekl, že jsem možná televizi křivdil a toto médium může přinést i nezapomenutelný zážitek. Od té doby jsem ji však nikdy nevlastnil.
Zpět do městské civilizace
Pracoval jsem v Rychlebských horách (u Javorníka). Lidé zde většinou neměli své rodové kořeny, a byli proto dosti bezohlední k přírodě kolem sebe. To byl jeden z důvodů, proč jsem po sedmi letech odešel.
Začal jsem pracovat jako vychovatel v jednom dětském domově v Praze. Každá skupinka dětí měla svoji televizi. Ta naše se ale po několika měsí cích rozbila a nešla opravit. Dobu bez televize jsme si s dětmi hezky užili. Když nám ji pak vrátili, zavedl jsem alespoň následující pravidla: Na každý týden si děti v programu vybraly, na co by se chtě ly dívat (případně jsem jim něco doporučil), a já jsem jim to musel schválit. Televizi jsem zapnul těsně před začátkem a vypnul okamžitě po skončení. Nesvolil jsem, aby se děti „jenom podívaly, co bude dál“. Samozřejmě jsem se na vybrané pořady díval s nimi. Jednak jsme si o tom mohli pak povídat a pak také sledovaly moje reakce.
Byl jsem se skupinou chlapců na filmu Forest Gump. Po skončení filmu běží snad pět minut titulky. Kino se vyprázdnilo, ale z mých dětí se nikdo ani nehnul. Až když se rozsvítilo, řekl jsem: „Tak půjdeme.“ Šli jsme chvíli bez mluvení. Až po pěti minutách se jeden kluk ozval: „Bylo to hezký. Půjdeme na to ještě jednou?“ Večer mi pověděli své postřehy: „On vždycky řekl: ‚moje maminka mi říkala‘ a podle toho to udělal. To bylo prima.“ Pochopili jedno z toho, o čem ten film byl. Bylo to však možné jen proto, že nechali zážitek doznít a nepřebili ho něčím dalším, jak se často u televizního vysílání stává.
Školáci a počítač
V jedné šesté třídě jsem učil velmi nadanou dívenku Báru, která ale na všechno kašlala. Pořád si stěžovala: „To máme zase počítat? Nechápu proč…“ a podobně. Když jsem jedno pondělí zadal na tabuli příklad, Bára se přihlásila jako první a výsledek byl správný. Totéž se opakovalo nejen tu hodinu, ale i následující den. Zašel jsem za její maminkou. Hned jak mě uviděla, ozvala se: „Ach jo, Bára už zase neposlouchá, viďte.“ Začal jsem Báru chválit, ale maminka mě po chvíli přerušila a řekla, že to s ní bylo už tak strašné, že ji museli v pátek zakázat přístup na počítač (sociální sítě). Hned mi bylo všechno jasné. Tři týdny byla Bára jedna z nejlepších ve třídě. Když jsem však jedno pondělí zadal příklad, Bára se ozvala: „To máme zase počítat?“ Zeptal jsem se jí: „Kdy ti povolili počítač?“ „V pátek,“ odpověděla. „Jak to víte?“ Nebylo těžké to uhod nout. Tento příběh zcela vystihuje důsledky velkého množství času stráveného před obrazovkou či u mobilních zařízení.
Mobil o školní přestávce?
Učil jsem na jedné škole, kde bylo používání mobilů v objektu školy zcela zakázáno. Kdo je přistižen, je mu mobil odebrán a musejí si pro něj přijít rodiče. Je to trochu znát. Z chodby se stala malá tělocvična, kde člověk kličkuje mezi hvězdami, stojkami a provazy. Ale přesto občas vidím děti opírající se o vrata (z vnější strany areálu, tj. mimo areál) hluboce ponořené do mobilních kanálů.
Mohl bych zde rozvíjet úvahy o tom, že používat média pro komunikaci je podobné jako líbat se přes ručník, ale o tom bylo napsáno mnoho kvalitních knih (např. kniha Manfreda Spitzera Digitální demence, kterou velmi doporučuji). Končím proto jen konstatováním, že ne každý kanál je ten pravý.
...a co družina?
V ZŠ Elijáš, kde jsem učil poslední tři roky, mohou děti použít mobil pouze se souhlasem učitele. Občas ale přistihneme nějaké dítě s mobilem na WC (ne že by ho tam házelo). Po vyučování mohou zůstávat v klubu a tam si často sedne několik dětí do kouta a všichni koukají do mobilů. Nechápu, proč se jim líbí více přístroj za několik tisíc než spolužák nebo spolužačka, kteří jsou penězi k nezaplacení.
