Jak účinně pomáhat lidem v krizi
Rozhovor s PhDr. Danielou Vodáčou. Vystudovala český jazyk a psychologii na Filozofické fakultě UK v Praze, později pracovala na Lince důvěry pro mládež jako krizový pracovník a psycholog. Působila také jako klinický psycholog ve Středisku komplexní terapie v Liberci. Pracuje jako vedoucí v organizaci RIAPS; učí (např. Úvod do supervize, Komunikace s klientem apod.) na Katedře sociální práce UK FF v Praze a je odbornou garantkou různých podob výcviku v krizové intervenci.
Napsala jste poměrně rozsáhlou knihu Krizová intervence. Je toto téma tak široké, že je potřeba o něm tak moc psát?
Já jsem byla editorem té knížky a napsala jsem asi třetinu. Dívala jsem se na toto téma z perspektivy pracovníka krizového centra. Do krizového centra přicházejí lidé s nejrůznějšími problémy. To, co jim je společné, je hledání naléhavé pomoci. Vlastně jde o nejrůznější subjektivně vnímaná ohrožení, která se objevují vlastně po celý lidský život. A proto si kniha kladla za cíl pokrýt starosti lidského života z perspektivy krize. Kniha obsahuje nejprve obecnou část, která se zabývá krizí jako takovou a jejími zákonitostmi a metodikou práce s krizí. A pak je speciální část, která se zabývá jednotlivými tématy. To znamená tématy, která se týkají běžných životních situací, a pak krizemi, které se týkají traumatických situací. Kniha tedy pojednává o tom, co může nastat v nejrůznějších oblastech lidského života. A proto je tak obsáhlá.
Mluvíme o krizi v různých obdobích lidského života. Krize navíc mohou mít v odlišném věku různou podobu. Jak se člověk „dostane“ do krize?
Ono záleží na tom, co je spouštěčem krize a co je onen „krizotvorný“ faktor. Jestli je to věk, anebo je to nějaká situace, která přichází z vnějšku. Spouštěčem může být i vnitřní krize, která člověku „vstoupí“ do života. Její vliv může být trvalý, nebo pouze dočasný. Všechny tyto okolnosti následně způsobí krizi.
Mám pocit, že v dnešní době se některé věty používají až příliš často: Prožívám krizi a mám „depku“. Jak ale vůbec můžeme poznat, co skutečně krize je?
Krize je slovo, které se v našem slovníku zabydlelo. Těmito větami člověk vlastně vyjadřuje, že prožívá něco, co ho velmi zatěžuje. Může se jednat o pouhý povzdech, nebo zvolání. Někdy člověk potřebuje svůj problém sdílet s někým druhým – kamarád, člověk z bližší komunity, může to být třeba člověk z farnosti anebo krizový pracovník.
Jak tedy mohu poznat, kde je hranice mezi potřebou se sdílet, a kdy už je nutné vyhledat odbornou pomoc?
Každý z nás je do značné míry schopen rozlišit, kdy se jedná o běžný problém, a kdy se jedná o vážnou krizi. Poznáme to podle míry „únosnosti“ – tedy toho, co jsme schopni zvládnout. Já vím, kdy chci zavolat své přítelkyni a řešit s ní nějakou svoji starost. Podle vnitřního napětí mohu odlišit, kdy svůj problém vyřeším zcela sama, protože na to prostě stačím. Jsou ale pak naléhavé chvíle, kdy mi nepomůže ani přítelkyně a kdy potřebuji pomoc nestranného člověka. Ten je totiž schopen se na tu situaci podívat z jiného úhlu pohledu a umí pracovat i s mými silnými emocemi, které krize vyvolává. Čas to mi v této situaci již emoce nepomáhají, nejde je ovládnout nebo odložit. Je to, jako kdybyste chtěli nalít do litrové nádoby dva litry vody – tak to prostě přeteče. A tento okamžik jsme schopni sami rozpoznat.
Setkal jsem se však i s lidmi, kteří neznají své vlastní hranice a nedokážou říci: Tak tohle bych už neměl. Jak můžeme takovým lidem pomoci?
Americký psychiatr Gerald Caplan zformuloval několik stadií vývoje krizového stavu. V prvním stadiu si člověk poradí sám, druhé stadium nastává ve chvíli, kdy se potřebuji poradit s nejbližšími: s rodinou nebo kamarády. Ve třetím stadiu se již člověk obrací na někoho nestranného, zpravidla na odborníka na krizovou pomoc. Čtvrté stadium nastává, když promarnil nebo přehlédl fázi tři. Mimochodem, to třetí stadium je velmi blahodárné, problém lze zpravidla vyřešit rychle, často jednorázově nebo během několika návštěv. Ale ne vždycky a ne každý je schopen situaci správně vidět, slyšet a cítit. Řekne si: já to musím nějak zvládnout. Výsledkem je, že daný problém se odloží a zapouzdří a vzniká to čtvrté pomyslné stadium, kterému se v literatuře říká syndrom psychologického ohrožení. To je stav, ve kterém dochází k úbytku energie, zvyšuje se depresivita, objevují se sebevražedné myšlenky a může se dočasně zhoršit i zdravotní stav. Tady ještě stále může pomoci krizový pracovník. Ale po této fázi už jsou lidé velmi reálně ohroženi nemocemi. Může se stát, že člověk začne pít nebo přestane dobře prospívat. Často se mu zhorší fyzická nemoc nebo se nějaké onemocnění objeví. Takhle vypadá zapouzdřená nezvládnutá krize.
Co lze poradit těm, kteří mají ve svém okolí lidi prožívající krize v těch prvních fázích? Jak by měli reagovat? V čem by jejich pomoc měla spočívat?
Domnívám se, že velká síla je ukrytá ve vzájemnosti vztahů v komunitě. A je zkrátka dobře, aby lidé ve chvíli, kdy uvidí, že někdo potřebuje pomoc, tak aby na to přirozeným způsobem zareagovali. Například když vidím, že soused má nesnáze, tak je dobré se ho zeptat, jestli něco nepotřebuje, dát se s ním do řeči atd. A jsou určitě také komunity, které spojují různá společná témata. Takovou komunitou může být společenství věřících lidí nebo sousedé na vesnici či obyvatelé jednoho domu ve městě. Lidé z takového společenství na sebe „dávají pozor“, a tak předcházejí problémům nebo řeší ty, které již nastaly. Díky nim nezůstane osamělý člověk „stranou“. Já věřím ve velkou sílu vzájemnosti. Je dobré o tomto tématu mluvit ve školách, třídách, ve větších společenstvích, mezi kolegy atd.
Je něco, čeho bych se měl vyvarovat v kontaktu s lidmi, kteří prožívají ve svém životě krizi?
Není úplně vhodné říkat: To bude dobrý... To přejde... Tím vlastně bagatelizujeme něco, co ten člověk silně prožívá. Myslím si, že je lepší vzít vážně to, co mi ten druhý říká. Je přirozené, že když nastává problém, bráním se vnímání silných emocí v pozadí, nechci slyšet závažné životní příběhy. Člověk má přirozenou tendenci nepříjemné věci vytěsňovat a říkat, že to bude dobré – ono to však dobré být nemusí.
Když už se ocitneme blízko člověka v krizové situaci, jak mu tedy můžeme účinně pomoci?
Obecně řečeno lze udělat dvě věci. Připustit si, že situace může být vážná; vnímat to, že má starosti, že prožívá těžké věci, a snažit se na věci dívat „jeho očima“. Na druhou stranu s ním mluvit tak, aby mohl zahlédnout naději či východisko, aby vnímal, kdo (nebo co) je mu oporou a zdrojem síly. To neznamená přinášet bezobsažné: To bude dobrý..., ale ukázat mu, co může být lepší, byť jen „o milimetr“. Někdy je lepší poukázat na drobné věci a změny, které jsou uvěřitelné, než dělat velké a ne zcela uvěřitelné kroky.
Moc děkuji za rozhovor.
Otázky kladl Vítězslav Vurst.