Ještě večer jsem byla zdravá a ráno jsem skončila v nemocnici
Rozhovor s Mgr. Renátou Michálkovou
Slovo „krize“ nemáme příliš rádi. Určitě nechceme, aby nás nějaká krize v životě potkala. Přesto v životě každého člověka menší či větší krize přicházejí. Mohou být různého druhu – osobní, zdravotní, vztahové, finanční atd. Přihodilo se ti během tvého života něco, co bys nazvala krizí?
Nejdříve je třeba si definovat, co je to krize. Já vnímám krizi jako něco, co zásadním způsobem poznamená život člověka. Nebo je to nějaká událost, která se táhne delší dobu a kterou není možné vyřešit ihned za pochodu. Třeba může zanechat důsledky, s kterými člověk dále musí pracovat a musí žít. Krize je něco mimořádného, co do života přijde buď vlastním zaviněním, nebo díky vnějším okolnostem. Co já jsem vnímala jako krizi, bylo, když zemřel švagr, protože to přišlo ze dne na den a dostalo to celou rodinu do situace, na kterou jsme nebyli připraveni. Museli jsme operativně řešit věci, které s tím souvisely. Tahle krize zanechala důsledky. Ten člověk už tady není. Ale ostatní musejí žít bez něj dál. Další krizí, kterou jsem prožila, byla zdravotní. Do mého života přišla nemoc, která se objevila nečekaně, trvala dlouho a také zanechala následky.
Zajímalo by mě, když přišla krizová situace, jak jsi to v tom okamžiku vnímala? Měla jsi obavy a strach, nebo sis říkala, že to zvládneš a bude zase dobře?
Když budu mluvit o své „zdravotní krizi“, tak když na to zpětně vzpomínám, vnímám jako určitou milost to, že jsem měla clonu na očích nebo v hlavě – úplně mi nedocházelo, co se děje. Mně se to stalo rychle, odvezla mě záchranka a skončila jsem na JIP. Myslela jsem si, že to rychle přejde a bude zase všechno jako dřív. Když to ale rychle nepřecházelo a lékaři nevěděli, co se mnou, pak se mi hlavou honily různé myšlenky a scénáře.
Co se přesně stalo?
Já jsem se jednou v noci, bylo to v lednu 2016, vzbudila s velkou bolestí na hrudi. Myslela jsem si, že mám infarkt. Vyskočila jsem z postele, ukrutná bolest mi přešla do rukou a ty zůstaly nehybně viset. Nechápala jsem, co se děje. Pak bolest začala přecházet do břicha a do nohou. Potom se ten stav zhoršil natolik, že jsem nemohla ani chodit. Zůstala jsem upoutaná na lůžko. Večer jsem si zdravá lehla a nad ránem mě odvezla sanitka s tím, že se nemůžu hýbat. Nezbylo mi nic jiného, než se vydat do rukou lékařů a věřit, že to nějak vyřeší. Můj zdravotní stav se ale nezlepšoval nebo zlepšoval jen trochu. Lékaři neznali důvod, proč se to stalo. Hledali řešení, ale ono se nenašlo po týdnu ani po dvou ani třech týdnech. Nikdo nevěděl, co se mnou, takže zbývala jen rehabilitace. Upnula jsem se k cvičení a intenzivně rehabilitovala docela dlouhou dobu. Když to shrnu, byla jsem více než půl roku v nemocnici. Povedlo se to, že jsem se rozchodila, ale moje ruce zůstaly postižené. Což je asi ta lepší varianta.
Život se ti v mnohém změnil, musela ses přizpůsobit nové situaci. Co ti pomáhalo tu situaci zvládat?
To, že v tu chvíli při mně stál můj man žel, děti, celá moje širší rodina. Chodil každý den za mnou, také mé děti. Chtěla bych vyzvednout podporu církevního společenství, kam patřím. Přicházely mi povzbudivé a podpůrné SMS od mnoha lidí. A také nikdy nezapomenu na praktickou pomoc a návštěvy. To mne nabíjelo a dávalo mi to sílu. Myslím si, že mi asi hodně pomohlo také moje vnitřní nastavení. Jsem optimistka a vždy si říkám, že to nějak zvládnu a bude zas dobře.
Kladla sis otázky typu: Proč to potkalo zrovna mě? Co jsem dělala špatně? Kdo za to může?
Popravdě ne. Já jsem si tyto otázky kladla již mnohem dříve. Když jsem viděla, že umírají třeba mladí lidé v mém okolí, nebo když se někomu v jeho rodině stalo něco špatného. Moc mi vždy pomáhala myšlenka z knížky Dwighta Nelsona Nekonečná milost, a sice že my na této zemi nejsme doma. Tady je to nepřátelské prostředí, ten pravý domov je v nebesích. Tady nás budou potkávat i špatné věci. A já to mám takto v sobě nastavené, mně to pomáhá přežít, když se dějí špatné věci buď mně, nebo lidem okolo. Samozřejmě nevím, jestli v životě nepřijde ještě něco horšího, co mě složí, a nepomůže ani ten to přístup.
Na každém příběhu nás zajímá, jak to nakonec dopadne. Jak to dopadlo u tebe?
Teď už jsou to čtyři roky. Když jsem byla propuštěná z nemocnice, můj život se změnil. Třikrát týdně jsem docházela na rehabilitace a k tomu jsem měla cvičit ještě doma, ale to už jsem nezvládala. Jednoho dne jsem si uvědomila, že já vlastně jenom lítám po těch „rehabkách“, a tak jsem se rozhodla, že to zredukuji, že chci normálně žít. Takže jsem začala chodit do práce nejprve na zkrácený úvazek, poté na plný. Řekla jsem si, že budu žít, jako by se mi nic nestalo. Snažím se chovat tak, jako bych to postižení neměla. A i když mi někdo chce s něčím pomoci, tak já se to snažím nejdříve zvládnout sama. Už totiž vím, co zvládnu sama, a naučila jsem se podle toho žít. Vím, že to tak prostě je. Uvedu příklad: když chci vařit, musím si předem promyslet, co budu potřebovat. A když o něčem vím, že to nezvládnu udělat (například nakrájet cibuli), tak řeknu synovi, aby mi to připravil. Já už tu nemoc neřeším, snažím se to ignorovat. Naštěstí nemusím brát žádné léky, nemám žádnou další léčbu a nezhoršuje se mi to. Takže ta nemoc není na prvním místě v mém životě.
Která fáze krize byla pro tebe nejtěžší?
Já nedovedu říct, co bylo nejtěžší. Možná to zjištění, že některé věci už nebudu moci dělat. Vzpomínám si na situaci z nemocnice. Ležela jsem na pokoji, měla jsem tam nějaké pití a ta láhev se převrhla a já jsem nebyla schopná ji zvednout a zavřít. Nejtěžší asi byly tyto momenty bezmoci. Nemohla jsem se třeba sama obsloužit na toaletě. Toto přijmout bylo opravdu těžké. V té době bylo několik situací, kdy jsem ležela a brečela do polštáře a ptala se, jak to bude dál.
Připouštěla sis dříve, že by se ti něco takového mohlo přihodit?
Popravdě, občas mne napadlo, že se mám strašně dobře a jak dlouho to tak může trvat, když se podívám, co se děje lidem kolem... Než zemřel švagr, tak jsem měla pohádkový život. Šťastně jsem se vdala, pak přišly děti, přestěhovali jsme se do vlastního domu a všechno šlo jako v pohádce – a najednou přišly ty „záseky“.
Je něco, co ti krize „dala“?
Dala mi respekt a pokoru k životu. Uvědomila jsem si, že nejsme nesmrtelní, že máme určitý vyměřený čas, který je nám dán, a že s ním máme dobře hospodařit, protože nikdy nevíme, co se stane druhý den. Musíme si uvědomit, že to může skončit a že to může přijít docela rychle a tvrdě. Jsem však přesvědčená, že to není „konečná“, že Bůh má v záloze další řešení. Vím, že to nejlep ší je teprve před námi. A to je pro mě osvobozující.
Změnila se tvoje víra nebo pohled na Boha?
Víra v Boha je pro mě zásadní. Pomáhá mi vědomí jistoty toho, že Bůh je nad mým životem a má vše pevně ve svých rukou, i když se to někdy tak nejeví. Ne vždy ho cítím a nemodlím se vždycky za všechno – spoustu věcí někdy řeším sama, bojuji svůj každodenní boj víry. To je věc, která byla předtím a je i teď. Nemohu říci, že by teď byla moje víra díky tomu, co jsem prožila, hlubší nebo že bych byla lepší křesťankou. Jsem jen bohatší o zkušenost, jak dobrý je Bůh.
Je ještě něco, co bys ráda zdůraznila?
Nejhorší je, když si ty krize lidé způsobují sami. Když něco přijde zvenčí a nikdo za to nemůže, tak s tím nic nenaděláme, prostě se to stalo. Ale krize, které lidé způsobují svou hloupostí a svým špatným chováním, nedobrým rozhodováním, tak to mi přijde dost tristní. Život je dar a je příliš vzácný a krátký na to, abychom si ho kazili krizemi, které si sami způsobíme.
Děkuji za rozhovor.
Otázky kladl Petr Zahradník.
