Naděje ve ztrátě?
Život očima bioložky RNDr. Jarmily Králové, CSc.
Moto: „Život je vzácný dar. Když ho přijmeme se vším všudy, s tím dobrým i špatným, uleví se nám.“
Milníky života
V životě každého z nás přicházejí důležité okamžiky, události, setkání a prožitky, které silně ovlivní náš další život. Mohli bychom je přirovnat k milníkům vyznačujícím naši životní stezku. Kromě toho, že se narodíme do určité rodiny a rodiče nám předají určitou genetickou výbavu a temperament, hraje v našem životě důležitou roli výchova, sociální podmínky a vzdělání, kterého se nám dostalo. Během života nás také ovlivňují různé osobnosti a určitě jednou z nejdůležitějších je náš životní partner. Ani v mém případě to nebylo jinak.
Život s Vladimírem
Chytrý, veselý a vtipný mladík Vladimír Král, kterého jsem poznala v prvním ročníku na vysoké škole, se později stal mým manželem a otcem našich dvou dětí. Měla jsem tu čest stát po jeho boku a podporovat jeho profesní a osobnostní růst. Prof. Vladimír Král, DSc., se objevil na stránkách tohoto časopisu v roce 2013. Byl velmi uznávaným odborníkem v oblasti medicinální chemie, molekulárního rozpoznávání, nanotechnologií, cíleného transportu léčiv atd. Byl to hluboce věřící člověk, zastánce stvoření světa Bohem – úžasným Designerem, který nejen dal světu počátek, ale vtiskl do nás i touhu po poznání. Bůh, který má zájem o náš život a přeje si, abychom žili plně a šťastně. Vladimír byl první člověk, který mě s takovým Bohem seznamoval, a později jsme měli příležitost společně se pracovně podílet na odhalování a zkoumání tajemství jeho stvoření, přírodních zákonitostí a životních procesů. Tvořili jsme tak spolu tandem nejen jako životní partneři, ale měli jsme společné duchovní hodnoty a vědecké zájmy. Řídil dva vědecké týmy, jeden na Vysoké škole chemicko-technologické a druhý na Lékařské fakultě UK v rámci centra BIOCEV. Po dobu 10 let pracoval jako ředitel chemického a inovačního vývoje Zentiva, a získal tak nesmírně cenné zkušenosti z prostředí průmyslově orientované farmaceutické chemie. Vladimír byl nejen muž vědy, ale miloval také svoji rodinu – děti, vnoučata, a především Boha. Snažil se rozšiřovat obzory lidem kolem sebe o jeho poznání. Byl velmi aktivní v tvorbě přednášek pro veřejnost, kdy populární formou seznamoval s nejnovějšími vědeckými poznatky. A ty uměl zasadit do širších souvislostí, a tak přimět posluchače k přemýšlení v kontextu Božího záměru s námi lidmi a z toho vyplývající odpovědnosti za to, jak svůj život vedeme a zda nemáme něco změnit. Vladimír měl vřelý vztah k lidem, rád s každým pohovořil, zajímal se o problémy lidí a pomáhal, kde mohl.
Životní ztráta a zápas
A pak to přišlo. Člověk na vrcholu sil, nadaný, aktivní a pracovitý náhle a bez varování onemocněl na „banální“ chřipku a zemřel. Byl to těžký zápas zejména pro něj, blízkou rodinu a přátele. Bylo až neuvěřitelné, jak rychle se jeho stav zhoršoval. Upřímné modlitby moje, rodiny i církevního společenství o jeho uzdravení zůstaly jakoby bez odpovědi. V zoufalství jsem se hádala s Bohem a ptala se: proč ti dobří odcházejí tak brzo? Trápilo mne to. Časem se vzdor a výčitky pozvolna v mých modlitbách začaly měnit v prosby o to, aby mi Bůh dal sílu se s touto ztrátou vyrovnat. Vědomě jsem se snažila připomínat si Vladimírův odkaz. Sice jsme se s ním rozloučili, ale jeho obětavost, úsměv, humor a společné prožitky zůstaly s námi. Pociťovala jsem vděčnost za to, že jsme kus cesty životem mohli jít s ním a něco se od něj přiučit.
Život po ztrátě
Uvědomovala jsem si, že život jde dál a nekončí tím, že zemřel můj životní partner. Pokud žijeme, tak se máme snažit, aby náš život měl smysl, abychom byli pro druhé přínosem, a ne břemenem. To je naše vědomá volba. Nevzdávat se, i když je to těžké. Chvíle smutku nad ztrátou Vladimíra se ale vracely. Otázky jako „budu se ještě někdy moci radovat a být normálně lidsky šťastná?“ postupně ztrácely na své palčivosti. Snažila jsem se fungovat v práci, věnovala jsem se vnoučatům a pomáhala potřebným lidem, ale zároveň jsem věnovala čas i sobě. To si myslím, že je velmi důležité – nepřestat ve svých činnostech a aktivitách. Asi jsem zpočátku byla jako rozjetý stroj, bez schopnosti zásadních změn pod tíhou ztráty. To je přirozené, nemůžeme od sebe čekat, že se prostě přepneme na nový program a bude vše v pořádku. Vyrovnání se se ztrátou je proces a zápas, který má své zákonitosti a nelze je obejít.
Naděje ve ztrátě
A jak mít ve ztrátě naději? Je to vůbec možné? V tom mi pomohlo biblické poselství o naději. Tu vnímám ne jako touhu po něčem nereálném, ale je to jisté očekávání příznivé budoucnosti. Krásně je to vyjádřeno v epištole Židům 10‚23: „Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný.“ Jde tedy o pevné očekávání Ježíše Krista a jeho moci. Pokud mám naději v Bohu, v Ježíši Kristu, tak i ty oblasti našeho života, které jsou pro nás velmi důležité, Bůh proměňuje takovým způsobem, že v nich nalezneme štěstí a radost. Bude to možná cesta, kterou bychom si zřejmě sami nevybrali, ale která nás v našem osobnostním růstu posune dál. Už se neptám, proč se to stalo. Svěřuji svůj další život Bohu v jistotě, že mě provede zbytkem mého pozemského života do nového života s Ním. Věřím, že se tam shledám s Vladimírem. Jistota v Bohu je mojí nadějí v mé životní ztrátě.
Programovaná buněčná smrt
Ve své vědecké profesi jsem se po určitou dobu zabývala zkoumáním velice sofistikovaného programu, který funguje v našich buňkách. Jedná se o programovanou buněčnou smrt. V našem těle je mnoho typů různě specializovaných buněk a tento program je v nich různě nastaven. Některé buňky žijí velmi dlouho, například nervové buňky (celý lidský život), zatímco jiné, například červené krvinky, žijí v průměru 120 dní a jsou plynule nahrazovány nově tvořenými krvinkami z kostní dřeně. Jakmile buňka dospěje do stadia, kdy splnila svou funkci, tak se v ní zapne program buněčné smrti a dochází k postupnému vypínání jejích životních funkcí. Můžeme si to přirovnat k počítači, kde máme otevřeno více programů, a chceme-li počítač vypnout, tak je musíme postupně vypínat. Pořadí vypínání buněčných programů není nahodilé, ale je organizova né. Proto se nazývá „programovaná buněčná smrt“. Postupně jsou odbourávány stavební a funkční části buněk ve speciálních organelách, kterým říkáme lysosomy. Lysosomy lze přirovnat k jakýmsi spalovnám, kde dochází k likvidaci odpadu. Nakonec se buňka rozpadne na malé váčky, které jsou pak pohlceny a zlikvidovány makrofágy, „uklízeči“ v našem těle. Podněty k nastartování buněčné smrti mohou být různé. Vedle splnění určité funkce ve vývoji organismu, vyčerpání předem určeného počtu dělení buněk to mohou být i různá poškození buněk. Mohou to být i nežádoucí změny v genetickém materiálu, takzvané mutace, které by ohrožovaly životnost a funkčnost buňky, a je potřeba, aby se dále nepřenášely na dceřiné buňky. Známe více typů buněčné smrti. Pokud je zásah pro buňky velmi drastický, tak umírají náhle takzvanou nekrotickou smrtí, kdy dojde k prasknutí buněčné membrány a vylití buněčného obsahu do okolí. Je to překotný děj bez výrazné organizace a jeho důsledkem je pak zánět. Programovaná buněčná smrt je vzhledem ke své organizovanosti pro or ganismus šetrnější. Ve své práci jsme se zabývali vývojem látek, které jsou po podání schopné vyvolat programovanou buněčnou smrt v nádorových buňkách. Nádorové buňky mívají tento program utlumený a našim vědeckým cílem bylo najít takové látky, které tento proces opět aktivují.
Buněčná smrt, náš život a naděje
Napadá mě zde zajímavá paralela mezi programovanou buněčnou smrtí a naším životem. Žijeme ve světě, kde se zdá, že smrt je nevyhnutelný program pro všechny živé organismy. Proces rození, stárnutí a umírání je podobný programům fungujícím v našich buňkách. Jsme předurčeni k tomu, abychom zemřeli? Je to definitivní program pro náš život? Tyto otázky jsou předmětem jak vědeckého, tak filosofického a náboženského zkoumání a promýšlení. Je naděje, že program smrti může být změněn? Pokud ano, tak za jakých podmínek a jak? Z vědeckého hlediska můžeme do některých buněčných programů zasahovat, ale je toto ta správná cesta? Osobně věřím, že naše znalosti jsou stále omezené a snaha vytvořit nesmrtelnost člověka v současné podobě je nebezpečná. Je potřeba naši úplnou změnu, kterou popisuje Bible: „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!“ (2. Korintským 5‚17)
Pravděpodobně se nevyhneme některým nemocem, a ani smrti, ale je zde naděje na nové stvoření s jiným programem, který nebude ukončovat náš život. Je na každém z nás, zda tohle bude naší osobní nadějí, která nám pomůže už tady a teď žít plnější a odpovědný život.
