Nejtěžší je říci rodičům, že svého syna již nikdy neobejmou

Jak jste se dostal k práci vojenského kaplana?

Zkoušel jsem to z vlastní iniciativy v průběhu let několikrát. Vždy to bylo komplikované rozhodování nejen pro mě, ale hlavně pro rodinu. Postupem času jsem na to přestal myslet. Jednou, na setkání duchovních, bratr tajemník jen tak mimochodem řekl, že armáda shání kaplana do Žatce. Přešel jsem to mlčením. Cestou domů se mě manželka zeptala, jestli na to stále myslím. Odpověď byla samozřejmě ano. Tak mi řekla, ať to zkusím znovu. A teď jsem voják. Asi se stal zázrak.

Jste tedy zaměstnanec armády ČR. Co to pro vás znamená?

Pro mě jako vojáka v první řadě hrdost, povinnost a službu vlasti. Když nosíte na rukávu vlajku, tak vás to asi změní. A pro mě jako kaplana je to služba vojákům. Pokud mohu někomu alespoň trošku pomoci, je to pro mě povinnost, ale hlavně radost.

Jaký máte vztah k armádě?

Bojeschopná armáda je pro mě garantem suverenity a svobody. Máme to štěstí, že většina lidí v ČR nezažila válku ani žádné velké strádání. To je možná důvod, proč bereme svobodu, mír a prosperitu jako samozřejmost. Zapomínáme, že ji někdo vybojoval, že někoho něco stála, stojí a dost možná stát bude, pokud si svobodu budeme chtít udržet.

A jak se jako věřící člověk díváte na zbraně a boj?

Zbraň není ani dobrá, ani špatná. Tyto kvality jí dává člověk, který ji drží v ruce. Zbraň je předmět, který vám dává do ruky moc. Jak s ní naložíte, je odpovědnost každého z nás. Je potřeba si uvědomit, že pokud ji použijete, následkem bude smrt. Dokážete s tím žít? Boj jako obrana mi dává smysl. Boj jako agrese je podle mého neospravedlnitelný.

Má tedy vůbec boj smysl?

Bojovníci 2. světové války nasadili svůj život a určitě se ptali, jestli to riziko má smysl. Oni doufali, ale odpověď neznali. Odpověď může dát až čas, příští generace. My jsme ta odpověď. Až půjdete po městě, rozhlédněte se a řekněte, mělo to smysl? Až obejmete své děti, řekněte, mělo to smysl?

Klasická otázka, která je kladena snad ve všech rozhovorech s vojenskými kaplany – jak probíhá váš běžný den? Asi řeknete, že každý den je jiný. Je to tak?

Máte pravdu, každý den je jiný. Ještě doplním: Jaké si to kdo udělá, takové to má. Pokud bych se to mohl pokusit nějak upřesnit, tak kaplan je do jisté míry v armádě zbytečný. Ale dokud jsem zbytečný, je vlastně všechno OK. Protože kaplana lidé skutečně potřebují až tehdy, když se něco špatného stane. Nikdo za vámi nepůjde jen proto, že jste kaplan. Musíte si získat důvěru vojáků. To je ten hlavní cíl v čase klidu. Důvěru musíte mít, až bude potřeba. Abyste si ji získali, musíte s vojáky trávit čas a sdílet stejný prostor. Na praporu, na cvičení. Jen když s nimi strávíte čas, něco prožijete, protrpíte, pak si je získáte. To by měla být každodenní práce vojenských kaplanů.

Dá se nějaká situace ve vaší práci označit jako krizová? Jakou krizi jste musel například řešit?

V první řadě si myslím, že výraz krize se v současné době nadužívá. Každá drobná komplikace se označuje za krizi. V mojí práci kaplana prožívám situace příjemné, radostné i vtipné. Někdy těžké a výjimečně i krizové.

A co pro vás bylo zatím asi nejtěžší?

Pro mě bylo nejtěžší, když jsem oznamoval smrt vojáka na misi. Dívat se rodičům do očí a vysvětlovat, že syn, se kterým včera mluvili, kluk plný síly, zdraví a energie, se už domů nevrátí. Že už ho nikdy neobejmou. Nebyla to sice „moje“ krize, ale byl jsem její součástí a extrémně se mě dotýkala. Ta spoluúčast je to, co kaplana dělá kaplanem. Od toho tu kaplan je. On by měl být tím ostrůvkem klidu v době, kdy se všechno kolem hroutí.

Co byste řekl, že je to první a nejdůležitější, když člověk čelí krizi? A co pak bude to druhé?

V první řadě neztrácet hlavu. A to druhé...? No, asi neztrácet hlavu. Různé okolnosti si žádají různá řešení. Jsou situace, kdy okamžik zaváhání může rozhodovat o bytí a nebytí, doslova o životě a smrti. Rychlá reakce je to, co vás zachrání. Někdy můžete reagovat seberychleji, a nemá to žádný vliv. Vždy je ale důležité se co nejrychleji zorientovat, popsat si situaci tak, jak je, bez příkras a bez zbytečných komplikací. Být k sobě upřímný a nelhat si. Říci si, kde jsem, kam můžu jít a jak, a jestli vůbec toho mohu dosáhnout. Jsou věci, se kterými nic neuděláte, a nezbude než je přijmout a naučit se s nimi žít. Život už nikdy nebude stejný jako dřív, ale může pokračovat dál a možná najdete nový smysl své existence, bez ohledu na to, jak moc to bolí.

Jak vám právě v takových krizových či kritických chvílích pomáhá víra v Boha?

Víra v Boha mi v těch nejtěžších chvílích dává klid. Člověk někdy nemůže být klidný a v pohodě, ale víra mi rozhodně klidu přidává. Vím, že na nic nejsem sám, Bůh mě nikdy neopustí. Vždy budu mít někoho, kdo bude se mnou. Tíži bytí ze mě nesejme, život mi neulehčí, ale je se mnou. Když jsem na dně a nevím kudy kam, nechci pro sebe zázrak, chci, aby mi ukázal směr a pomohl najít cestu, po které pak budu schopen jít.

Opravdu to takto funguje?

Nejsem ten křesťan, který klidně trpí a přijímá veškerou bolest, aniž by hnul brvou, protože mu to Bůh způsobil. Bůh mi dal zdravé tělo, mysl a schopnost rozeznat dobré od zlého – možnost rozhodovat se a ovlivňovat dění kolem sebe. Raději řeknu: Udělal jsem tohle rozhodnutí, i když teď vidím, že to bylo špatné, než abych neudělal nic, protože jsem byl přesvědčen, že to tak bylo správně. A teď hodně osobní otázka.

Dá se na krizi nějak připravit? Že přijde? Že zemře někdo blízký, dostanu nějakou nemoc, utrpím úraz, opustí mě partner?

Krizi si vytváříme sami v hlavě jako reakci na vnější dění. Porovnáváme ji s tím, co jsme v životě zažili, s čím a jak jsme si poradili, jakou máme zkušenost. Avšak zkušenost je mojí největší krizí byla čtyřka z matematiky, případně roztržené kalhoty, jak to mohu porovnávat s těžkou nemocí? Pokud má jediná zkušenost se smrtí je z počítačové hry, jak se mohu připravit na úmrtí někoho blízkého. Jednou se mě reportéři ptali, jak se vojáci připravují na smrt. Řekl jsem, že jim prozradím tajemství: „Nevím, jestli to víte, ale i vy jednou umřete. Jak se na smrt připravujete?“ Rozhostilo se ticho, nikdo nic neřekl. Podařilo se nám smrt vytěsnit z našeho života. Nedělají se pohřby, když už, nebereme tam děti, aby nebyly traumatizovány. Jak si poradí s tím, až se se smrtí setkají napřímo?

Takže se na krize připravujeme tím, že do krizí vstupujeme?

Na budoucí krize se připravujeme minulou bolestí. Když vím, že jsem si s něčím poradil v minulosti, podobnou věc pravděpodobně zvládnu i příště, a pravděpodobně snadněji. Ne bez bolesti, ale už ve známých vodách. Ve svém osobním životě jsem si prošel několika chvilkami, kdy mi šlo na cestách bezprostředně o život, a jednou skutečnou krizí, kdy jsem si byl jistý, že nám zemře dcera. Díky Bohu nezemřela. Ve stínu těchto událostí mi běžné „krize všedního dne“ připadají malicherné.

Ať skončíme pozitivně – jde na krizi najít z vašeho pohledu něco pozitivního?

Každá těžká chvíle nastaví zrcadlo reality. Jak jsme jako jedinci i jako společnost připraveni a schopni věci řešit. Pokud ji v mezích možností úspěšně přečkáte, víte, že vás to posunulo, a každá další krize bude o trošičku snazší. Krize je vysoká škola života. Co si z ní vezmeme do budoucna, záleží jen na nás.

Děkuji za rozhovor.

Otázky kladl Tomáš Harastej