Bojovník za náboženskou svobodu
Miloslav Bláha je kazatelem Církve adventistů sedmého dne. Sobota je pro něj dnem bohoslužby, dnem určeným pro setkání s Bohem. Podle Bible tento den není určen k běžné práci. V roce 1953 dostal povolávací rozkaz na vojnu k Pomocným technickým praporům (PTP). Když měl fárat v sobotu, odmítl. Velitel na něj podal trestní oznámení za neuposlechnutí rozkazu. Vojenský soud ho poslal na rok do vězení. Později v jiném procesu dostal ještě šest let a ztrátu občanských práv. Ocitl se v uranovém lágru Eliáš, kde přežil 3‚5 roku.
Bláhovi žili ve Svitávce v okresu Blansko.
Jan, tatínek Miloslava, tesař a dělník na stavbách, postavil rodinný domek. Místnosti z větší části vybavil vlastnoručně vyrobeným nábytkem. Jan býval veselým člověkem, muzikantem, který dobře hrál na flétnu a klarinet, rád si dal pivo a cigaretu. Žofie, maminka Miloslava, byla v domácnosti a starala se o pět dětí.
Bláhovi to neměli lehké. První dítě jim zemřelo krátce po porodu, druhé po roce a půl na zánět mozkových blan. Třetí se jim narodil v roce 1927 Miloslav. Následovali Marie, Vlasta, Luboš a nejmladší Eva.
„Měli jsme až tři kozy a my jsme měli za úkol se po škole o ně postarat. Vyrůstali jsme na suchém chlebě a byli jsme rádi, že byl. Když otec neměl zaměstnání, dostával na úřadě třicet korun týdně jako takzvanou žebračenku,“ vzpomíná Miloslav Bláha. Za třicet korun se tenkrát dalo pořídit třeba deset bochníků chleba nebo kilo másla či jedna pánská košile, boty ale stály stokorunu.
Farář nedokázal odpovědět na otázky
Rodina byla katolického vyznání a pravidelně navštěvovala kostel. Malého Miloslava sousedka brávala na mši skoro každý den: „Rodiče si mysleli, že budu ministrantem. Vzpomínám si na dědečka z Rosičky, jak sedával ve světnici u okna, kouřil dýmku a modlil se růženec. Mumlal slova a koukal z okna. Sem tam do toho pronesl něco jako: ‚Zas ta baba jede s tím trakařem‘ a pokračoval v přebírání růžence,“ usmívá se Miloslav Bláha.
Jeho teta se strýcem, kteří prodávali ovoce na Zelném trhu v Brně, se stali členy Církve adventistů sedmého dne. Tak se Bláhovi setkali poprvé s učením této církve: „Farář nedokázal odpovědět na některé otázky, které otce trápily. Když přestoupil k adventistům, říkal mu farář: ‚Tak Jendo, kdykoliv se budeš chtít vrátit, přijď zpět, rád tě uvidím, jsi prima člověk.‘“ Vnitřní duchovní proměna měla také velmi praktické důsledky – tatínek změnil i svůj životní styl a návyky (např. přestal pít a kouřit).
Společné diskuse ho přivedly ke křtu
Miloslav Bláha po měšťance nastoupil na dvouleté studium obchodní školy. V posledním ročníku si ho vybral obchodní zástupce pražírny kávy a burských oříšků firmy Krejcar Jevíčko a zaměstnal ho jako pomocného účetního. Bláha místo přijal s podmínkou volné soboty. Káva a oříšky za války nebyly, firma se zabývala skupováním, skladováním a prodejem brambor a obilovin.
Po práci vedl se spolubydlícími katolíky a evangelíkem dlouhé diskuse: „Musel jsem o tom více přemýšlet. Takže právě tyto diskuse mě přivedly ke křtu,“ vysvětluje.
Na konci války prožil několik týdnů na nucených pracích, kopal protitankové zákopy nedaleko fronty.
Miloslav Bláha se spolu se svými dvěma mladšími sestrami nechal pokřtít v Brně v devatenácti letech. Datum si pamatuje přesně: 12. ledna 1946.
Stát se kazatelem
Krátce po válce z firmy Krejcar odešel. Měl plán – podnikat s rodiči. Otec obchodoval s galanterií, hračkami a textilem. Miloslav, už poměrně zkušený obchodník a účetní, úspěšně rozjížděl rodinnou firmu. Měli stánek, časem pořídili auto, zakládal si na širokém sortimentu panenek. A dařilo se.
V roce 1947 se Miloslav Bláha rozhodl pro práci duchovního. Nastoupil na tříleté studium na nově otevřeném adventistickém semináři v Praze-Krči do Školy biblických nauk. Po absolvování se stal kazatelem v několika východočeských sborech a zanedlouho se odstěhoval do Pardubic.
V roce 1952 úřady administrativně zakázaly činnost církve adventistů a veškerý majetek církve zabavily. Mezi propuštěnými byl i kazatel Bláha, který musel „dobrovolně“ podepsat, že končí. Nastoupil v Pardubicích do Tesly do oddělení elektroúdržby.
V sobotu fárat nebuduNa konci roku 1952 Miloslav narukoval spolu s faráři, řeholníky a bohoslovci z různých křesťanských církví na vojnu k PTP k tzv. farářské rotě. Povolávací rozkaz dostal na Štědrý den. Miloslav vykonával pracovní činnost při výstavbě letišť. Navíc s dalšími zametal letiště, kopal, vyklízel, stěhoval a budoval vojenské ubytovny v Českých Budějovicích, Pardubicích a dalších městech. Klášter a kostel v Rajhradě změnili ve sklady.
Po osmnácti měsících, během kterých si pokaždé na veliteli vyjednal volnou sobotu s tím, že si směnu odpracoval v neděli, ho s četou duchovních odveleli do Ostravy na práci do dolů. A tady nastaly se sobotou problémy, přestože se s naddůlním dohodl, že v sobotu nastoupí na noční směnu, tedy po západu slunce.
Podle dohody zůstal na cimře, kde ho objevil poddůstojník. Zavedl ho k veliteli, který se rozeřval, že tohle nepřipadá v úvahu, aby za něj ostatní pracovali. Vydal rozkaz, že má jít na dvůr, kde bude vykonávat pořadové cvičení. Podporučík si sedl na stoličku na dvoře a vydával rozkazy: vpravo v bok, vlevo v bok, na místě pochodem vchod… Bláha se ani nehnul.
„Nebyl by to hřích, kdybych cvičil, ale já přece věděl, o co jim jde! Nemohl jsem. Ten podporučík mi říkal: ‚Člověče, co mám s vámi dělat?!‘ Odpověděl jsem mu, že to není moje věc, že on dostal rozkaz, tak ať se podle toho zařídí,“ vypráví Bláha, na kterého velitel po tomto incidentu podal trestní oznámení.
Za neuposlechnutí rozkazu byl vojenským soudem odsouzen na rok do vězení v Brně na Špilberku. Po čtyřech měsících, v květnu 1953, ho propustili na amnestii, kterou vyhlásil prezident Zápotocký po smrti K. Gottwalda.
Znovu do vězení
Po propuštění sedl na vlak a jel domů do Pardubic za svojí ženou a malým synkem. Na vojenské správě se dozvěděl, že se má okamžitě hlásit na útvaru v Orlové. Doma ani nepřespal. Přidělili ho do trestní roty PTP na důl v Horní Suché. A vše se opakovalo. V sobotu Miloslav odmítl nastoupit na směnu. „Máte jít za velitelem,“ oznámil mu velící podporučík.
Od velitele dostal rozkaz nastoupit neprodleně na šachtu. „Nemohu.“ Těmito slovy odmítl vykonání rozkazu. Velící podporučík dostal příkaz odvést Bláhu do vězení. Soud mu tentokrát vyměřil šestiletý trest a ztrátu občanských práv. Miloslava Bláhu eskortovali na jáchymovský uranový lágr Eliáš, kde strávil tři roky a následně půl roku na Mírově.
Domů se vrátil s podlomeným zdravím – špatně hojícím se vředem na noze, krvácejícími hemeroidy, s vyhřezlou plotýnkou, podvyživený a celkově zesláblý. V Pardubicích přesto nesehnal jiné místo než mezi kopáči. Jako dělník se živil do roku 1968, kdy se znovu stal kazatelem Církve adventistů sedmého dne. Sloužil a pomáhal až do chvíle, kdy odešel na zasloužený odpočinek. Ale i v důchodu kázal a stále příležitostně slouží. Dodnes žije v Pardubicích.
I nyní, v devadesáti čtyřech letech, si za svou biblickou vírou pevně stojí. Stále Boha uctívá při sobotních bohoslužbách. Dnes už ho za jeho víru a náboženské přesvědčení nikdo netrestá. Z období nesvobody mu zůstala jen vzpomínka a velké přání, aby se již nikdy podobná doba neopakovala.
Podle materiálů pro rozhlasový pořad Příběhy 20. století (Český rozhlas Plus) zpracoval Vítězslav Chán