Co máme tak rádi na pravidlech? POCIT BEZPEČÍ
Jakub Januška je doktorandem v oboru klinická psychologie na Filozofické fakultě a v Centru výzkumu psychických poruch Univerzity Komenského v Bratislavě. Zaměřuje se na výzkum duševního zdraví a sociálního fungování. Kromě toho učí psychologii na střední škole LEAF Academy v Bratislavě a je studentem Adventistického teologického institutu. Právě jeho jsme se zeptali na psychologické aspekty svobody a jejího prožívání.
Proč lidé vůbec touží po svobodě?
Na otázky typu „Proč?“ se všeobecně velmi těžko odpovídá. Věda je výborným nástrojem pro objevování světa kolem nás. Pomáhá nám zpravidla zjistit, JAK věci fungují. Už ne tak snadno odpovídá na otázku, PROČ tak fungují. Kdybych na tuto otázku musel odpovědět, asi bych řekl, že jako křesťan věřím, že člověk byl stvořen jako (víceméně) svobodná bytost. Myslím si, že by ale bylo zajímavé zeptat se, NAKOLIK vlastně lidé po svobodě touží.
Nedávno Globsec Policy Institute dělal v deseti státech východní Evropy průzkum, který zkoumal názorové trendy ve společnosti. V tomto průzkumu se 38 % Slováků a 27 % Čechů vyjádřilo, že pro jejich zemi by byl dobrý autoritářský vůdce (doslova: „silný a rozhodný vůdce, který se nemusí ‚zatěžovat‘ volbami nebo parlamentem“). Pro porovnání – nejvíce lidí s tímto názorem bylo v Bulharsku (62 %). Zároveň je mezi těmito lidmi víc těch, kteří vnímají pozitivně Vladimíra Putina, resp. čínský režim. A přitom jsou to systémy, které výrazně omezují lidskou svobodu.
To je trochu zvláštní, že si lidé dobrovolně vybírají nesvobodu. Jak tomu rozumět?
Takto do určité míry přemýšlí většina z nás. Pokud zajdeme do extrému, kdyby člověk ze všeho nejvíc toužil po svobodě, asi by většina z nás volila anarchii, respektive svět absolutní svobody, bez žádných omezení. Avšak vidíme, že tomu tak není. Téměř každý vítá určitá pravidla, která nám pomáhají, abychom se mohli cítit v bezpečí a abychom věděli, co můžeme jeden od druhého očekávat. Dobrovolně se tak vzdáváme určité svobody. Každý politický systém má v sobě prvky v různé míře omezující svobodu. Jinak by to prostě nešlo. Pokud to tedy zjednoduším, člověk určitě touží po svobodě, ale některé hodnoty jsou jí nadřazené, jako například pocit bezpečí.
Dá se svoboda nějak definovat nebo vymezit?
Je nesnadné bavit se o svobodě jako takové. Každý si totiž pod pojmem svoboda představí něco jiného. V poslední době se často setkáváme s otázkou svobody pohybu (v souvislosti s nedávným omezením). Někomu to vadí víc, jinému méně, ale asi chápeme, že kdybychom taková opatření nezaváděli, časem by se mohla situace zhoršit. To je další příklad zvýšení bezpečnosti na úkor svobody. Známe ale i svobodu projevu, svobodu myšlení, náboženskou svobodu, svobodu tisku, svobodu volby… To všechno jsou konkrétní podoby svobody, které mají své definice. Například svoboda volby anebo svobodná vůle znamená, že máme možnost rozhodnout se jinak. Svoboda projevu zase znamená, že můžeme říci to, co chceme, a to bez omezení nebo hrozby trestu. Všechny svobody však mají společný základ v možnosti rozhodnout se jednat podle sebe, jinak řečeno i svévolně.
Ovlivňuje nedostatek prožívané svobody psychické zdraví?
Ano, ovlivňuje, a to pozitivně. Hned to vysvětlím. Pomůžeme si všeobecně známým standfordským experimentem s cukrovinkami marshmallow. V něm mělo dítě dvě možnosti: mohlo sníst jeden marshmallow hned, anebo vydržet 15 minut ho nesníst a pak dostat ještě jeden marshmallow navíc. Pokud máte rádi sladkosti, asi byste s úkolem, který tyto děti dostaly, neměli problém a chvíli byste počkali, abyste si mohli užít větší odměnu. Přišlo by vám úsměvné pozorovat některé děti, jak to nevydrží a marshmallow, který mají na dosah ruky, prostě snědí.
Tak reagovaly děti. Jsme na tom jako dospělí lépe?
Víme, že pokud budeme konzumovat nezdravé jídlo, dříve nebo později se nám to vymstí. Ale navzdory tomu jíme hromadu tučných a přeslazených věcí. Víme, že pokud nechceme v pozdějším věku trpět bolestmi páteře, potřebujeme pravidelný pohyb. A přece se nehýbeme. Ve všech těchto příkladech jde o problém sebekontroly. Konečně se dostáváme k psychickému zdraví. Extrémním příkladem narušené sebekontroly jsou závislosti. Člověk, který je závislý na alkoholu, nedokáže své pití kontrolovat. Jestliže má volný přístup k alkoholu, nezvládne to. Trápí ho to, chtěl by přestat, ale nemůže. Pokud mu ale přístup omezíme, je to pro něj dobré, protože mu to pomáhá osvobodit se od své závislosti. Je to takový paradox. Nejprve jako by člověk využil svobodu, kterou má, až se nakonec stane vězněm závislosti – prakticky nesvobodným. Dělá, co chce, až skončí jako otrok toho, co nechce.
Asi proto existují zákony zakazující konzumaci tvrdých drog, které nás chrání.
Ano, všichni chápeme, že je to dobré. Zákon sice představuje omezení mé svobody, ale v konečném důsledku mi svobodu rozšiřuje. Nemohu užívat kdejakou drogu, jak se mi zachce. To proto, abych se nestal závislým. Člověk, který propadne závislosti, nedokáže svobodně dělat věci, které předtím dělat mohl.
Jak je to tedy s tím duševním zdravím? Uvedený princip nám to pomůže pochopit. Pokud některé věci omezíme, bude to pro nás v konečném důsledku lepší. Možná někdo namítne, že se jej problém s alkoholem a drogami netýká. Je ale spousta jiných věcí, které děláme, přestože určitým způsobem narušují naši psychickou pohodu. Sledování porna, pomlouvání, výbuchy zlosti, rvačky, přejídání se a jiné. Všechny mají společný problém se sebekontrolou. Ve všech těchto situacích upřednostníme chvilkové malé uspokojení před větším, které bychom mohli získat později.
Potřebuje vůbec člověk svobodu k tomu, aby byl šťastný a spokojený?
Není pochyb, že jsou aspekty svobody, které nám jednoznačně prospívají. Pokud někoho zamknete do místnosti, odkud nemůže odejít, je to velký zásah do jeho svobody pohybu a rozhodně z toho nebude nadšený. Staly se některé strašné případy dětí, které byly drženy léta zavřené, bez kontaktu s druhými lidmi. Tyto extrémně deprimované děti se už nikdy nedokázaly plnohodnotně začlenit do života. To jsou situace, kdy se nedostatek svobody podepíše na psychickém zdraví velmi negativně.
Dá se tedy říci, že člověk ke zdravému vývoji svobodu potřebuje?
Rozhodně potřebujeme svobodu, abychom mohli objevovat svět, měli možnost svobodně mluvit s druhými lidmi, abychom měli svobodu dělat chyby, učit se z nich a také svobodu rozhodnout se něčemu věřit, anebo nevěřit. Koneckonců důležitá je nejen svoboda, ale i vědomí svobody. Kdybych se někoho v naší zemi zeptal, zda si myslí, že je svobodný, asi by odpověděl, že ano. A to navzdory tomu, že existuje obrovské množství psaných i nepsaných zákonů, které jeho svobodu značně omezují. Na to tak často nemyslíme. Chceme být svobodní a je příjemné a dobré mít i vědomí svobody. Ale je také dobré mít skutečnou svobodu.
Může víra člověku pomoci naplnit touhu po svobodě?
Víra nás vede k různým hodnotám, ale dovolím si říci, že svoboda v tomto případě není zrovna v „top pětce“. Apoštol Pavel píše o ctnostech, které vycházejí z křesťanského života – láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Téměř všechny tyto hodnoty nějakým způsobem svobodu omezují. Pokud mám být štědrý k druhým, nemám úplnou svobodu v tom, nechat si pro sebe všechno, co bych chtěl. Jestliže mám být trpělivý a mírný, nemám plnou svobodu křičet na někoho, kdo mě rozzlobil. Když mám být střídmý, nemohu se vyžívat v bezmezném blahobytu. Jako křesťan si nemohu dělat, co se mi zachce. Takže v tomto smyslu je víra spíše protikladem svobody.
No, to nezní úplně lákavě.
Biblická víra nás vyzývá, abychom nehleděli tolik na svůj prospěch, ale spíše na blaho druhých. Vede nás dokonce k tomu, abychom milovali své nepřátele. V Bibli je mnoho principů a rad, které naši svobodu značně zužují. A to je dobře, protože, jak jsme si řekli, lidé pravidla potřebují.
Když se tedy vrátím k původní otázce, myslím, že víra člověku nepomáhá touhu po svobodě naplnit, ale spíše ji usměrnit a správně ji zasadit do kontextu ostatních, důležitějších hodnot. Jednou z nich je například láska. Mluvím o životě víry, který si můžeme každý svobodně vybrat, anebo ho odmítnout. Jako křesťan mám tedy možnost svobodně se pohybovat v rámci Božích láskyplných principů, které zajistí, že nenaruším svůj vztah s Bohem a vztahy s ostatními lidmi, ani vztah k sobě samému. A to je ideální stav.
Rozhovor připravil Vítězslav Chán.