Díky víře prožívám život jako radost
"Ani hendikep vám nemůže zabránit být rošťák." tvrdí Daniel Hottmar.
Danieli, kde získáváš ten nadhled, humor a klid, který z tebe cítím, když vyprávíš o své situaci a o svém hendikepu?
Jak lze vyprávět o životě s hendikepem s humorem? To člověk nejdříve musí prožít vnitřní vyrovnání se. Prostě tě ten hendikep nesmí bolet v srdci. I když tě bolí ostatní tělo, v srdci a v hlavě tě to bolet nesmí. Mně tady v tom vyrovnání velmi pomohla víra, protože jsem v Ježíši našel svého nejbližšího přítele, kterému se můžu vynadávat a kterému se můžu také vybrečet. Ale hlavně mě ten přítel vyvedl z takové mé sebestřednosti, že všichni jsou na tom líp a já jsem na tom hůř. Víra mi skutečně pomohla, abych nesledoval jen sám sebe, ale abych se ptal, co můj život může přinést těm druhým. Skutečně si myslím, že pokud si večer sedneme a řekneme si, co dobrého se mi dnes přihodilo, tak naučíme náš mozek všímat si pozitivních věcí, protože když to neděláme, náš mozek si pamatuje hlavně ty špatné věci. Třeba já mám už téměř 30 let skvělou manželku, a to je důvod k radosti. Pán Bůh mi dal tři zdravé děti, to taky nemá každý, a to je opět důvod k radosti. Takže se člověk musí dívat na to, co mi život dává, a pak lépe unesu i to, co mi bere. Je to ale dlouhá cesta. Musím říci, že do mého vyrovnání se s hendikepem patří i pokus o sebevraždu, patří tam i zlost, kterou jsem prožíval na začátku dospívání. Byla to těžká cesta, ale díky tomu, že jsem našel fantastického přítele, Boha, mně to pomohlo soustředit se nejen na sebe, ale i na problémy druhých.
Ten klid, nadhled a humor byl tak vždycky, nebo jaká byla cesta k tomu, aby ses takto mohl ke své situaci stavět?
Moje životní cesta byla v minulosti náročná. Já jsem ročník 1968 a dříve bylo takové pravidlo, že když se narodí postižené dítě, tak musí do ústavu. Moje dospívání bylo úžasné a krásné, protože ani hendikep vám nemůže zabránit být rošťák. V ústavech jsme byli všichni postižení, tak jsme si dokázali dělat různé naschvály, ale uměli jsme prožít i dobrodružství a vyzkoušet i zakázané věci. A protože každý měl hendikep, tak to bylo dobré. Obtížná část přišla, až když jsem pochopil, že společnost nás postižené izolovala a že není na nás připravená. A ani my, postižení, jsme nebyli připraveni. To ve mně probudilo hledání a vnitřní nespokojenost. Tak jsem vlastně objevil i tíhu svého hendikepu. Výsledkem bylo, že jsem se v šestnácti letech pokusil o sebevraždu. Když jsem se v nemocnici probral, byl jsem naštvaný, že se to nepovedlo na první pokus a budu to muset opakovat. Ale tenkrát jsem poprvé potkal křesťany. Oni byli také nedoporučená společnost a pro mě jako pro rebela to bylo něco lákavého. Křesťané změnili můj náhled na mé okolí. Pochopil jsem, že tady nejsem jenom proto, abych si užíval a naplňoval svoje potřeby, ale že můj život ovlivňuje ty druhé. A to mi dalo nový směr. Dnes můžu říci, že žiju rád, žiju s chutí, a ti, kteří mne znají, vědí, že žiju s humorem a prostě mě život baví.
Předpokládám, že přicházejí i nelehké chvíle a problémy. Máš nějaký recept, jak je překonávat?
Víš, já mám rád knihy. Mám jich opravdu hodně, ale žádný seznam rad pro život jsem v nich nenašel. Ale co se nám s manželkou osvědčilo, je – vždycky spolu komunikovat. A komunikovat dřív, než se z toho ve mně stane uzel. Když vnímám nějaký zádrhel, nesmím si ho nechat pro sebe. Když jsme byli ještě mladší, jeden druhého jsme klidně probudili a řekli: Potřebuji s tebou probrat problémy, protože tohle mi vadí nebo bolí. Je třeba o tom mluvit. A je třeba mluvit na rovinu a otevřeně, a to tehdy, když se ještě ta moje bolest nebo názor teprve tvoří. Umožnit tomu druhému, aby měl šanci do toho vstoupit a přinést svůj pohled. To je to, co se nám zatím vždy osvědčilo. Komunikace byla klíčová i s dětmi – nenechávat to jenom na pocitech, ale ty pocity vyslovit. Dát člověku šanci změnit to, co mě bolí. Při rozhovoru většinou člověk pochopí, proč se neshodneme. A pak je třeba někdy tomu druhému jít z cesty, abych mu ten život usnadnil. A pouze společný život lidi spojuje. Nikoliv názory nebo pocity, ale je to život, co přináší dobré ovoce.
Nás zajímá téma svobody. Mnoho lidí má pocit, že nemohou svobodu zažívat, když mají nějaké hranice, které jim nedovolí jít dál. U tebe jsou hranice docela jasně dané. Cítíš se být svobodný?
Já jsem uvažoval o svobodě, když jsem byl zavřený v ústavu. Tak jsem dobře věděl, že chci být svobodný a chci, aby mně nikdo do života nemluvil. Ale už je to spousta let, co jsem na svobodě, a musím říci, že se skutečně svobodný cítím, protože si život užívám a prožívám jej jako radost. Když se naše dospívající děti těšily, až jim nikdo nebude mluvit do života, říkal jsem jim, že ani kráva na louce není svobodná. Pokud nechceš ubližovat těm druhým, musíš mít nějaké hranice. Já jsem rád, že hranice mám. Jsem šťastný, že nejsem sám, že mám své blízké kolem sebe. Svoboda je také to, že doma mohu bez obav říct, co chci. Podobné to je i ve vztahu k Bohu, protože víru neberu jako něco, kde platí musíš, nesmíš, opovaž se. Víra je pro mne vztah přátelství a důvěry, kdy Bohu můžu říci všechno, co cítím. Cítím se svobodný, když vidím před sebou další cestu. Svoboda je nebát se skutečně svobodně myslet a někdy se rozhodnout i pro nějaké životní změny.
Kde bereš motivaci a sílu pro překonávání dalších překážek, které v životě přicházejí?
Já pracuji jako dobrovolný duchovní v hospici a někdy jsem skutečně unavený. Člověk vynakládá mnoho úsilí a věnuje spoustu pozornosti druhým, a to nejen umírajícím, ale i personálu. Krizové situace mne vedou k aktivitě. Moje manželka říká, že mě baví situace, kdy to ostatní vzdávají. Řešení krizových situací mě hodně zajímá. Ale pak, když se vracím domů, mám toho dost. Ale Bůh ví, že si potřebujeme odpočinout. Takže když přijedu domů, jdu se „projít“ do parku, abych byl sám se sebou a nikoho nezatěžoval. Takhle si odpočinu. Nebo si vezmu knížku a věnuji se sám sobě. Unavený ale nejsem dlouho, protože život a lidé přinášejí tolik zajímavých věcí.
Co bys poradil člověku, který se necítí být svobodný, spokojený a šťastný a komu se zdá, že se vlastně život nedá zvládnout?
Těm, které život válcuje a mají pocit, že se vše nedá zvládnout, bych asi řekl, že život je koncipovaný tak, aby jej člověk nemohl zvládnout sám. Poradil bych jim, aby oslovili své přátele. Někdy, když nemám řešení, je velmi důležité uvědomit si, že nejsem na všechno sám. Určitě existuje alespoň jeden člověk, který mě má rád, a tomu bych měl dát možnost, aby byl se mnou. Spokojenost nám nedají věci ani peníze. Spokojenost přináší vědomí, že jsme milováni a že i my můžeme mít rádi ty druhé. Nemůžeme se jen honit za úspěchem, je třeba tady být i pro své přátele. A když mi někdo řekne, že žádného přítele nemá, tak bych mu nenápadně pošeptal: zkus hledat duchovního přítele. Zjisti, jestli by Bůh nemohl být tvým přítelem. Protože u něj můžeš mít jistotu, že tě má rád a tvým přítelem opravdu chce být.
Otázky kladl Jan Libotovský
Daniel Hottmar se již s postižením (dětskou mozkovou obrnou) v září 1968 narodil. V dětství vyrůstal v ústavu v Košumberklu a v Jedličkově ústavu v Praze. V současné době již jedenáctým rokem působí jako kaplatn v Hospici Dobrého Pastýře v Čerčanech. Je 29 let ženatý, má tři děti a čtyři vnoučata.
Daniela Hottmara můžete také vidět v krátkém videu na YouTube.