Generace MAYBE
Mladým dospělým často připadá zatěžko se do něčeho zapojit. Rosithu Wurmovou to zneklidňuje. I ona sama je tak trochu maybe...
GENERACE „MAYBE“
Jak to, že se mladí nemohou často rozhodnout?
Mladým dospělým často připadá zatěžko se do něčeho zapojit. Rosithu Wurmovou to zneklidňuje. I ona sama je tak trochu maybe…
Před několika lety nás moje dcera před svými narozeninami informovala: „Plánuji piknik v přírodě se svými osmi nejlepšími přáteli.“ Dva dny jsme společně plánovali místo a jídlo. Nakonec se dcera rozhodla „přece jen strávit své narozeniny nikoliv se svými přáteli, nýbrž pouze s rodinou“. V nejbližších dnech opět své mínění změnila. Nyní chtěla pořádat party u nás doma, avšak „pouze pro 12 přátel“. Dva týdny před narozeninami někteří přátelé přislíbili účast a někteří zase odřekli.
Nakonec přišlo 18 mladých lidí (původně pozvaných bylo pouze osm). Můj manžel a já jsme trávili ten večer mimo a náš byt jsme přenechali mladým. Vše dopadlo dobře a všichni byli spokojeni. Pouze já jsem se cítila velmi unavená. Podobně jsem to prožívala i při jiných skupinových oslavách – v rodině i mezi přáteli. Přísliby a odřeknutí na poslední chvíli. A to jen proto, že se objevilo něco jiného, zajímavějšího. Z těch neustálých změn jsem byla vyčerpaná!
Vše je možné
Naštěstí mi vše pomohla objasnit kniha Olivera Jegese. Vídeňský novinář (ročník 1982) se přiznal: „Já jsem takový muž maybe (z angl. možná, snad). Moji přátelé jsou maybeové. Já bych rád takovým nebyl. Nemám ADHD (porucha chování, vyznačující se nepozorností, hyperaktivitou a popudlivostí), přesto mi působí obtíže učinit nějaké rozhodnutí. K něčemu se zavázat. Nedokážu se nějaké věci intenzivně věnovat delší čas. Jsem slaboch v rozhodování. Vidím před sebou všechny ty možnosti volby, lákadla našeho ultramoderního světa, ve kterém je možné všechno.
Nekonečné množství možností volby Dnešní mládež a mladí dospělí již vyrůstali v digitálním století. Jejich dětství a mládí bylo formováno stále sílícím vlivem sociálních médií. Lidé v dnešní době mají nekonečné množství možností volby. Dá se to srovnat s pocitem, když stojím v cukrárně a chci si koupit zmrzlinu. Mají 25 druhů zmrzliny a já si mám vybrat jen dva druhy. Nespokojená řada čekajících lidí za mnou je stále delší, zatímco já otálím a váhám a čekám, až si budu jistá, že by to měla být bílá s čokoládou nebo určitě melounový sorbet.
Pro generaci maybe je těžké se rozhodnout a dodržet slovo. Heslem této generace je pružnost, ochota spontánně podniknout něco nového. A když to musí být, tak ať je to na útratu jiných. Ona generace maybe je také někdy přesvědčena o tom, že svoboda volby platí i v případě, kdy se rozhoduji, zda vůbec jít, či nejít obtížnou cestou. Navíc často, i když jde o mé osobní rozhodnutí, jeho důsledky ovlivňují i mnohé další.
Svoboda volby? Můžeme před obtížemi utéct. Nebo je neřešit. Mnozí lidé mají za to, že je to v pořádku, a mají pro to pochopení. Každý by přece měl být „svým způsobem šťastný“.
Nerozhodnost stresuje
Ta zdánlivě nekonečná svoboda přináší v mnoha případech vnitřní prázdnotu a zároveň i ztrátu orientace. „My jsme ta generace, která neví, co si počít sama se sebou, a permanentně se táže – co s tebou, živote? My chceme dělat to, nač máme chuť, chceme zážitek, hlavně nikdy ne všední den. Není to však životní lež naší generace? Všechny nás sjednocuje starost, abychom nedospěli tam, kam to může dojít. Starost, abychom snad neučinili špatná rozhodnutí. „Přejeme si, aby se naše sny staly skutečností, avšak nikdy jsme se neučili, co je třeba udělat, kdyby něco selhalo.“
A tak my, kterým již bylo padesát let, narážíme na nerozhodnost a nezávaznost těch mladých. Neměli bychom však zapomenout: pro generaci maybe není vůbec příjemné neumět se rozhodnout. Může tak uniknout něco opravdu důležitého, například vztahy, které začínají v mládí a trvají po celý život. Nebo možnost vzdělání. Cílem mladých lidí přece není být bez dlouhého váhání přijat do práce hned po škole. I mladí přece musí mít odvahu: když se nakonec odváží něco učinit, zároveň si uvědomí, že nejde všechno hned a okamžitě. Místo toho nás může naplnit obava, aby nám něco neušlo, když se pro jednu z možností rozhodneme.
„Uvidíme“
Jsem nejen matkou tří dětí generace maybe, ale také ve svém povolání úzce spolupracuji s mladými lidmi. Proto se musím neustále rozhodovat. Ale upřímně řečeno: jako starší generace jsme našimi maybe ovlivněni víc, než je nám milé. Také jako rodiče si nejsme v tom množství všech nabídek pokaždé jisti, pro co se máme rozhodnout. Ve městě, ve kterém žiji, používáme rčení: „uvidíme“. Když se nás někdo zeptá: „Setkáme se zase?“, rádi odpovíme „uvidíme“. Opakovaně jsem se přistihla, jak sama často říkám „uvidíme“. Používám to v situaci, kdy nechci konkrétně určit nové datum. V zásadě také čekám na to, zda se mi v mém životě neobjeví pro toto datum ještě „něco lepšího“. Přitom jsem zastánkyně důležitých slov Ježíše Krista: „Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘“ (Mt 5,37). To je text, který ráda cituji svým milým z generace maybe.
Soužití s generací maybe
Tato Ježíšova myšlenka mě učí chápat generaci maybe. Je někdy skutečně obtížné volit v té obrovské nabídce, která před námi všude stojí.
Snažím se porozumět mladým lidem, kteří mají nyní před sebou daleko více možností, než jsme měli my v naší době. I nám se někdy může stát, že nemůžeme dodržet domluvenou dohodu nebo termín rodinné slavnosti. Pro nás jako rodinu jsme našli řešení, se kterým jsou téměř všichni spokojeni. Každý týden v neděli prodiskutujeme, jaký je přibližný plán pro následujících sedm dnů. Které termíny, jež se týkají nás všech, jsou pro nás skutečně důležité. Někdy to funguje dobře, někdy méně dobře. Avšak od té doby, co o tom hovoříme a můžeme se někdy našim plánům i zasmát, nám starším připadá snadnější vyrovnat se s tím, co se našim dětem jeví jako nezávazné. Nezřídka naše děti volají s nádechem humoru: „Mami, teď mluví tvůj ,maybe‘ … kvůli tomu středečnímu večeru.
Koronavirus může také být požehnáním
Naše generace maybe právě prodělává těžké období: Koronavirus přiměl mladé lidi sklonit se. Najednou byly možnosti omezené. Bylo to pro nás všechny tvrdou, ale dobrou školou. Učili jsme se být vděční za to, co navzdory okolnostem ještě zbylo. Z dlouhodobého hlediska to nakonec může být požehnáním. Každopádně jsem zakusila naše maybe zřídka tak uvolněné, jako v tom období omezeného vycházení: „Konečně se nemusím pro nic rozhodnout, protože mohu vlastně udělat pouze jedinou věc.“
Jednou maybe, navždy maybe?
Nedávno se mě tázal náš nejstarší syn prostřednictvím SMS, zda bychom mu nemohli v určitý den pohlídat jeho děti. Chtěla jsem se napřed domluvit se svým manželem. Pak jsem na to zapomněla, a když mne to opět napadlo, byla jsem zaneprázdněna. Navíc jsem měla dojem, že jsme to již vyřešili. Naplánovala jsem si na stejný den program se svými přáteli. Tři dny před termínem se mě můj syn znovu zeptal: Už víte, zda budete moci pohlídat? Můj tázavý pohled vystřídala velmi zdvořilá otázka: „Mami, ty jsi nyní také maybe?“
Ano, naše maybe děti dospěly. Samy se staly rodiči a nejen za sebe nesou velkou odpovědnost. Najednou jejich váhání a otálení ustupuje jednomu životnímu poznatku: mnohdy neexistuje žádná možnost svobodné volby! Jde spíše o to, abychom započatou životní cestu s Boží pomocí zvládli. Pak ono „maybe – možná, snad“ ustoupí slovům „bude to tak a tak“.
Roswitha Wurmová je povoláním speciální pedagožka a autorka knih pro děti. Žije ve Vídni a její webová stránka je www.lesenmitkinder.at.