Každý člověk má možnost volby
"Snažila jsem se těm ozbrojencům vysvětlit, že nejsme žádní chuligáni, že se nechystáme zničit Prahu, že tady jenom pokojně manifestujeme za svobodu v naší zemi..."
Každý člověk má možnost volby
Pavlo, máme před sebou slavnou fotku z roku 1989, kdy stojíš před ozbrojenci. Proč jsi tam byla a riskovala? Vždyť to bylo nebezpečné!
V té době jsem byla v pubertě. Teenageři se většinou bouří proti rodičům a moji rodiče pili a kouřili. Moje revolta spočívala v tom, že jsem nepila a nekouřila. Ale hledala jsem pravdu, hledala jsem smysl života. Připadalo mi důležité pochopit, proč jsem na světě a jak ten svůj život můžu prožít tak, aby byl užitečný. Tenkrát mi na tom moc záleželo a záleží mi na tom dodnes. Už tehdy jsem chtěla, aby můj život nebyl jen plácnutím do vody. Bylo pro mě vždy důležité nějak pozitivně ovlivnit svět kolem sebe.
V té době vládli komunisté a já jsem se snažila to nějak změnit. Bylo pro mne důležité, abychom mohli prožívat svobodu. A protože jsem hodně četla a měla informace o komunistické nesvobodě, měla jsem potřebu se aktivně angažovat. Měli jsme nezávislou skupinu Stuha, ve které jsme připravili petici pro ministryni školství za pluralitní výuku filozofie na technických vysokých školách. Další akcí byl studentský průvod 17. listopadu 1989. Byla jsem součástí skupiny studentů, kteří průvod organizovali. Když na Národní třídě začaly problémy, šla jsem do první řady a pokoušela jsem se to tam nějak vyřešit. Snažila jsem se těm ozbrojencům vysvětlit, že nejsme žádní chuligáni, že se nechystáme zničit a zdemolovat Prahu, že tady jenom pokojně manifestujeme za svobodu v naší zemi. Vyřešit se mi to překvapivě nepodařilo, nepustili nás domů. Ale myslím, že se mi podařilo získat jejich osobní sympatie, což se projevilo tím, že nás s kamarádkou vytáhli z toho davu, zatkli a strčili do „antonu“, a díky tomu nás nezmlátili. Když mě zatýkali, tak jsem byla naštvaná. Až později jsem pochopila, že v tu chvíli to bylo to jediné, co pro mne mohli udělat. Byli to kluci ve stejném věku jako my. Já jim říkala, že to chápu, že nám nemohou vyjít vstříc, že je tady nějaká obluda, která nás každého hodila na jinou stranu, a že to tak nemá být. Myslím, že mně asi trochu porozuměli.
Potom přišla změna. Byli jsme přesvědčeni, že to je svoboda. Jak to vidíš dnes? Ta obrovská změna je pro mě v tom, že míra svobody se velice zvětšila, že každý člověk v rámci své situace má možnost volby. Můžeme si zvolit, co budeme dělat, co budeme říkat, můžeme cestovat. Toho jsem tenkrát hned využila a projela stopem půlku Evropy. Ta svoboda je pro mě prostě v tom, že mohu dělat to, co chci.
No a jak se dál projevovala svoboda v tvém životě?
Více svobody také přináší možnost udělat víc chyb. Například já jsem špatně vybrala tatínka pro své děti. Mám pět úžasných dětí, ale pak jsem se rozvedla a po šesti letech, kdy jsem byla sama, jsem se znovu vdala. Když jsem byla mladá, vystudovala jsem školu jen proto, že si to rodina přála. Nic mně to neříkalo. A svoboda je právě v tom, že jsem nemusela dělat práci, která by mě neoslovovala. Naopak můžu dělat to, co mi dává smysl a co je blízké mému srdci. Proto se přes třicet let věnuji romské komunitě, hlavně tedy romským dětem, a snažím se jim porozumět a mít je ráda. Snažím se jim pomoci, tak jak můžu a tak jak to umím.
Myslíš, že je možné, aby lidé byli svobodní? A je možné, pokud to tak není, je osvobodit?
Jsem přesvědčena, že tu opravdovou svobodu, tu vnitřní, osobní, hlubokou svobodu přináší vztah s Ježíšem Kristem, osobní důvěrný vztah s Bohem. Odpuštění hříchů a ujištění, kdo jsem, co má v mém životě smysl, a co smysl nemá. Já třeba velice obdivuji hudebníky, ale v mém životě nemohu touto cestou jít. To platí i v jiných oblastech. U té hudby je to jednoduché, já něco zazpívám a ten, kdo tomu rozumí, řekne, děkuji, ale ne. Já hudbu miluji, ale nejsem schopná se jí věnovat. Musím si uvědomit, co umím, v čem jsem dobrá. A pak jsou činnosti, které mohu obdivovat, ale sama v nich dobrá nejsem. To neznamená, že je něco se mnou špatně. Nedovedu si ale představit, jak by člověk mohl všechno pravdivě zhodnotit, pokud by neměl pohled shůry, pokud by neměl hluboký, osobní vztah s Ježíšem Kristem. Je spousta věcí, se kterými si člověk sám poradí. Vždy ale zůstanou nějaké věci, které člověk sám nepřepere a potřebuje Boží pomoc, potřebuje Boží vysvobození.
Protože pracuješ s romskou menšinou, pomáháš i jim nějak se uzdravit nebo vysvobodit?
Před deseti lety jsem založila neziskovou organizaci Blízký soused, která mně pomohla vytvořit finanční zázemí a vybudovat tým spolupracovníků. My se Romům věnujeme na několika úrovních. Protože člověk je tělo, duše a duch, snažíme se jim pomáhat na všech těchto třech úrovních. Chodíme na výlety, učíme je plavat, pomáháme jim se školou, pomáháme jim s nějakým materiálním zabezpečením, například s realizací distanční výuky, kterou jsme prožívali. Mluvím s nimi také o Bohu, o Ježíši, který jim může pomoci s věcmi, se kterými já jim pomoci nemohu. Příběhy těch rodin jsou často tak komplikované, že všechno to rozplést a vyřešit jim nemůže pomoci jen jeden člověk. Kdybych nevěřila v Boží pomoc, že je Bůh miluje a chce řešit jejich problémy, tak bych to vůbec nemohla dělat, protože by se mi to zdálo neřešitelné. Já k nim nepřistupuji z pozice „já jsem ta chytrá“, já s nimi mluvím jako ta, která na tom byla mizerně, ale našla jsem řešení, které mi funguje. Věřím, že vám to bude fungovat také. To, že jsou to zrovna Romové, vnímám tak, že mi je Bůh prostě položil na srdce, protože každý potřebuje Ježíše. V některých životech je tato potřeba více zřetelná, ale potřebují jej všichni stejně.
Co jsou podle tebe největší nepřátelé svobody? Co nás dělá nesvobodnými?
Když jsme procházeli covidovou pandemií, tak jsme například prožívali vnější nesvobodu omezujících opatření a restrikcí. Ale mnohem horší je vnitřní nesvoboda, která mi vždy způsobovala větší bolest a trýzeň. Já jsem chtěla žít tak, abych se za sebe nemusela stydět. A když se mi to nedařilo, tak mě to hodně trápilo. Vím, jak by to mělo být dobře, ale nedokážu to. V minulosti pro mne bylo nejhorší vědomí toho, co se mi v životě nepovedlo. V některých věcech přirozeně víme, co je dobré, ale v mnoha věcech to tak zřejmé není. V takovém případě je dobrým průvodcem Bible a je opravdu přínosné držet se toho, co je v ní napsáno. Některé správné věci můžeme a máme dělat sami, a některé nezvládneme, pokud nám s nimi Bůh nepomůže.
Působíš na mne jako optimistický člověk. Které věci ti opravdu dělají radost?
Je spousta věcí, ze kterých mám radost. Vidíme třeba, jak se posouvají životy dětí, o které se staráme. Díky tomu se posouvají osudy celých rodin. A to je nádherné. Jsou to zcela obyčejné věci. Například když domluvíme mamince, aby s dítětem navštívila očního lékaře, a ono pak dobře vidí a zlepší se mu prospěch ve škole… Anebo když se tatínek pěti dětí nechá přemluvit, aby si udělal řidičský průkaz, díky tomu začne pracovat a udělá si rekvalifikaci na vysokozdvižný vozík. A jeho dítě pak může mít nové brýle. Je to ale výsledek mnohaletého provázení. Mám skutečně radost, protože vidím mnoho věcí, které se podařily. Můj optimismus pramení také z toho, že znám Boha, který, jak věřím, miluje bez rozdílu všechny lidi. A ta láska má moc změnit každého člověka. To je můj zdroj největší radosti.
Rozhovor připravil Jan Libotovský.
Ing. Pavla Fáberová vychovala 5 dětí. Vystudovala Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Byla také přímou účastnicí studentské demonstrace na Národní třídě v listopadu 1989. Po revoluci se začala věnovat romským dětem a od roku 2010 vede v Plzni neziskovou organizaci Blízký soused, z. s.