Nesmíme to vzdát…
Lenka Klicperová
je novínářkou a fotografkou. Začínala jako zpravodajka a v letech 2004 až 2018 byla šéfredaktorkou časopisu Lidé a Země. Pracovala v řadě afrických zemí od Angoly přes Namibii, Nigérii, Tanzanii, Keňu, Etiopii, Mali, Burkinu Faso a Čad po Niger či Demokratickou republiku Kongo. Je také autorkou mnoha knih. Spolupracuje s mnoha českými médii, zejména s časopisem Reflex, Echo a pořadem Reportéři ČT. Věnuje se také přednáškové činnosti na Univerzitě Hradec Králové. V roce 2020 byla zařazena do prestižní databáze Women Photograph, zahrnující nejlepší fotografky z celého světa.
Jste válečná fotografka nebo novinářka, nebo jak označujete svoji profesi?
Určitě novinářka, k fotografii jsem se dostala časem, ale jsem původně píšící novinářka. Focení je docela těžká dřina, udělat dobrou fotku dá hodně práce.
Jak jste se k válečnému zpravodajství dostala?
Klíč k tomu všemu je, že člověk v sobě musí mít touhu po dobrodružství. Něco, co vás táhne a vede, protože pokud to nemáte, tak vám stačí sedět u počítače a googlit. Já to potřebuji prožít, být někde v terénu a snášet nepohodlí. Začala jsem nejdříve cestovat do Afriky. I tam člověk musí mít v sobě chuť se s tím poprat, protože každý den je jiný, každý den se objeví nový průšvih, musíte improvizovat, se vším se vypořádávat. To mě docela bavilo. Já jsem vystudovaná učitelka, ale ono vlastně moc nezáleží na tom, co člověk vystuduje. Člověk musí mít hlavně v sobě touhu něco dělat.
Přitahuje Vás tedy skutečně dobrodružství nebo nebezpečí?
No asi ano, ale není to nic bezhlavého. Do zahraničí jedu s nějakým záměrem, mám tam cíl a nebezpečí je součástí toho, co musím překonat. Mám radost, když dosáhnu cíle, který jsem si stanovila. A ráda překonávám i ten pocit strachu. Rozdíl je v tom, když jedu na safari do Afriky, je to fajn, ale tam může zajet vlastně každý. Ale když pojedu do Konga, do válečné zóny, zaznamenat příběhy znásilněných žen, to je už pro mě něco výjimečného, do čeho už každý jít nechce. Pro mě je to výzva a ještě mě to téma velmi zajímá.
Prožíváte na svých cestách ještě stále strach?
Ano, určitě, ale tak nějak si na všechno trochu zvyknete. Ze začátku je to šlupka, ale po několika dnech už to s vámi skoro nehne. Mám jeden zážitek, když jsem v Sýrii přijela asi z nejhorší bitvy, co jsem kdy na frontě zažila. Zpět v bezpečí již na mne čekala kolegyně Markéta s kamerou. Chtěla zaznamenat moje postřehy, ale nakonec mohla natočit jen můj asi patnáctiminutový záchvat smíchu. Jenom jsem se smála, což byla stresová reakce na prožitý boj. Zvláštní, ale kdo to nezažil, tak asi nepochopí.
Ale kde je hranice, kam až zajít? Máte třeba nějaká svá pravidla, která dodržujete s ohledem na Vaši bezpečnost?
V každé zemi je to jinak. Musím vždy poznat místní pravidla. Teď už mám těch zkušeností hodně, horší to bylo v době, kdy jsem ty zkušenosti teprve získávala. Nejsem žádný nomád, abych někde mohla být měsíc a „nasávat“ atmosféru. Proto jsou nejdůležitější kontakty na místní lidi. Je třeba mít i dobrého překladatele, protože se potřebuji místních lidí stále na něco ptát. Chci se dostat na konkrétní místa a to bez pomoci místních nejde.
Vy teď asi nejvíc žijete Náhorním Karabachem, je to tak?
Ano, tam jsme byli celkem třikrát, naposledy jsme tam byli už teď po válce. Mimochodem nedávno o Karabachu vyšla kniha s názvem Poslední zapálí vesnici. Ten konflikt zdaleka vyřešený není, ale chtěli jsme se tam jet podívat, jak vypadá správa Ruska nad tímto územím. Rusové nás však již nepustili. Chtěla bych se také věnovat civilnějšímu tématu o životě místních lidí v horách. Fascinuje mne ten skvělý a prostý život místních lidí.
Když zůstaneme u Karabachu, může člověk v tomto konfliktu zůstat neutrální? Nebo to prostě nejde?
Tento konflikt byl pro mě osobně jasně čitelný. Osobně tam vnímám viditelnou a silnou agresi Turecka. Erdoganův režim už sledujeme a kritizujeme od roku 2014. Současný konflikt byl vyprovokován Tureckem. A na jedné straně vidím obrovskou vojenskou sílu. Té Arméni vlastně nemohou čelit. Je to samozřejmě jejich hloupost, že jim to nedošlo a že se na to nepřipravovali. Ale je to souboj Davida s Goliášem. A hlavně, já jsem tam byla na straně Arménů, jela jsem tam s Armény. Kvůli tomu jsem pro Ázerbájdžán nepřítel. A když tam jedete z arménské strany, tak vidíte arménské civilisty, vidíte tu obrovskou převahu, posloucháte příběhy lidí a jste na jejich straně. Takže já popisuji to, co vidím, nehraji si na nějakou naprostou neutralitu. Vidím utrpení karabašských Arménů, tak popisuji právě jejich utrpení. Nemůžu být zároveň i v Ázerbájdžánu.
Vážím si Vaší otevřenosti. Do jaké míry se Vás jako člověka dotýká to, co vidíte a co tam zažíváte?
Samozřejmě, je to hrozné. Když třeba před sebou vidíte mladé kluky, které zrovna přivezli z fronty do nemocnice, a místo nohou jim trčí dva krvavé pahýly. Nad nimi pláče zdravotní sestra a dodává, že už to fakt nezvládají. Kdybych nemusela hlídat kameru, taky bych se rozbrečela. Kdybych neměla tu kameru, tak tam jenom stojím a řvu, je to strašné.
A co je to ve Vás za emoci? Je to lítost, smutek?
Jsem nepředstavitelně naštvaná. Je to šílené. Válka padá na obyčejné lidi. Docela mi také vadil přístup arménské strany. Zůstává otázkou, jestli měli na výběr. Ale na frontu odveleli 18leté kluky, kteří měli tři měsíce výcviku na čtyřicet let starých zbraních, a nasadili je proti tureckým komandům a ázerbájdžánským jednotkám speciálního určení. Ti arménští kluci šli na jistou smrt.
Do konce života si budu pamatovat pohrdlivý úšklebek na tváři saúdského islamisty, se kterým jsme dělali rozhovor v Sýrii. Když si představím, co ten grázl všechno napáchal… Prožili jsme tam toho spoustu a mám to uložené někde v hlavě.
Co si myslíte, že tu slabší stranu žene do války, o které téměř s jistotou ví, že ji vyhrát nemůže?
Prostě touha to zkusit. To myslím, že my Češi třeba vůbec nemáme. Pro Armény když je válka, je to čest jít bojovat, prostě zkusit vyhrát. Když jsme přijeli do Karabachu, tak z toho, co jsme viděli, nám bylo po dvou dnech jasné, jak ta válka dopadne. Ale také je pravda, že tam funguje obrovská mediální propaganda a informační válka. I mně vytvořili Ázerbájdžánci falešný profil, kde mě líčili jako nějakou prostitutku. Ale abych se vrátila k otázce, oni prostě věří. A také samozřejmě čekali pomoc, odkudkoli, ale ta nepřišla.
Vím, že to nejde říct obecně, ale třeba na příkladu Sýrie, jak chápete motivaci těch lidí takhle brutálně válčit?
Nesnažím se to pochopit. Chci ale rozumět motivům té které strany. U bojovníků Islámského státu to bylo překvapivě často hluboké přesvědčení, že bojují za správnou věc, za nový muslimský svět. Věří většinou v lepší svět, který musí tímto způsobem získat. Musíme samozřejmě pochopit, že velitelé a ideoví vůdci nebyli žádní idealisté, ale tvrdí pragmatici, Saddámovi generálové. U Kurdů, kteří bojovali proti nim, to bylo jednodušší – ti bojují také za svoje právo na existenci, svobodu svého národa nebo vyznání.
Třeba v Karabachu chápou, že když tu válku prohrají, tak je úplně vymažou z mapy. Pro ně je svoboda základní věc, oni musí bojovat. Arméni jsou na tom velice podobně jako Židé. Oni jsou tam široko daleko jediní křesťané a musí pořád se zbraní v ruce bojovat o svou existenci. Za to jsem je musela obdivovat. V tu chvíli jsem se nemohla ubránit pocitu, že jim vlastně závidím. Oni dokážou položit život za svoji existenci, za svoji svobodu. Z Kurdů jsem cítila něco podobného, bojují za svobodu a za budoucnost. Bojují skutečně za holou svobodu.
Jak si vysvětlujete tolik zla, které vidíte na vlastní oči?
Zažívala jsem spoustu chvil, kdy jsem měla absolutní deziluzi z celého lidstva. Třeba i z toho, jak celá společnost a politika ve světě funguje. To pokrytectví, kdy zavíráme oči nad zvěrstvy a válečnými zločiny. To mě strašně štve. Vidíte nezměrné násilí, jehož výsledkem není nic jiného než absolutní zoufalství lidí. Tolik beznaděje, neštěstí, tolik hrůzy v očích lidí, a my nad tím pokrytecky zavíráme oči a řešíme pseudoproblémy. Viděli jsme děti, které se rozklepaly jenom při zvuku letadel, která nad námi přelétáva- la, protože věděly, že přijde bombardování. A zoufalství lidí, kteří se nás neustále ptali: „Proč? Co jsme komu udělali?“ To se jen velmi těžko dalo snášet. Cítila jsem se zoufalá. Můžeme ukázat stovky děsivých fotografií, ale se zodpovědnými lidmi to ani nehne.
A věříte ještě v nějaký lepší svět?
Skoro dvacet let cestování po světě mne zbavilo veškerých iluzí. Ale nesmíme to vzdát, musíme věřit. Proto také stále dělám to, co dělám. A viděla jsou spousty dalších lidí na různých místech světa, kteří se nikdy nevzdají a stále budou věřit v lepší svět. A to je i náš úkol.
Rozhovor připravil Tomáš Harastej.