Svoboda v Bibli je založena na lásce
V článku, který měl původně pracovní název "Se Svobodou o lidské svobodě", teolog a učitel Oldřich Svoboda výstižně představuje biblické pojetí tohoto tématu.
Na přelomu let 1879 a 1880 vydal ruský spisovatel F. M. Dostojevskij svůj román Bratři Karamazovi, který je považován za vrchol jeho díla. V něm představuje Ivan Karamazov svému bratrovi Aljošovi obsah povídky, kterou napsal o fiktivním setkání Krista s Velkým inkvizitorem. Starý kněz ze španělské Sevilly při tomto setkání Ježíši vy světluje, že celé jeho původní učení o lidské svobodě bylo velkým omylem. Lidé prý totiž více touží po štěstí než po svobodě, a proto musela církev tuto Kristovu chybu napravit: „Nebyls to ty, kdo tenkrát tolikrát řekl: ,Chci vás učinit svobodnými.‘? Ale teď jsi viděl ty svobodné lidi. Ano, přišlo nám to draho, ale konečně jsme dokonali to dílo ve Tvém jménu. Patnáct století jsme se soužili s tou svobodou, ale teď je to skončeno a nadobro vyřízeno.“ Román tak připomíná otázky, které si lidé kladou po celá staletí. Je svoboda dar, nebo prokletí? Přináší nám radost, nebo trápení? A pokud křesťané věří, že ji Bůh dal lidem, nene- se pak zodpovědnost za to, jak s ní naložili? Nebylo by moudřejší svobodu raději omezit, aby se zabránilo jejímu zneužití?
Absolutní svoboda?
Nejprve si musíme ujasnit, co rozumíme slovem „svoboda“. Pokud si pod ním představíme neomezenou volnost v jednání, pak něco takového v Bibli nenajdeme. Bůh je v ní totiž opakovaně představovaný jako Stvořitel, dárce a udržovatel života. Proto není pro nikoho možné žít na něm zcela nezávisle. Zároveň je i Vládcem vesmíru, který jej vytvořil a udržuje. Má-li svět fungovat a nezhroutit se v anarchii, musí mu tvůrce nastavit určité limity a pravidla. Slavný král Šalomoun to vyjádřil formou výstižného přísloví: „Rozhodnutí může člověk ovlivnit i losem, ale jak to dopadne, to rozhodne Hospodin.“ (Přísloví 16‚33)
Bible tedy nemluví o absolutní svobodě v tom smyslu, že si každý může dělat naprosto cokoliv a Bůh bude jen nečinně přihlížet. Jako tvůrce má právo stanovit pravidla hry – ta ale naštěstí určuje s láskou, se zájmem o dobro svého stvoření.
Svoboda a vztahy
I když je naše svoboda jednání omezená, v jedné oblasti máme podle Bible volnost stoprocentní – v našem vztahu k Bohu. V tom, nakolik mu budeme důvěřovat, respektovat jej, případně milovat či nenávidět.
Dokážete si představit společnost, kde všichni „musí“ povinně milovat vůdce? Kde mu musí prokazovat bezpodmínečnou úctu a věrnost, jinak budou přísně potrestáni? Jistě, že ano. Takovým režimům se říká „diktatury“. Úcta, důvěra a věrnost se ale nedají přikázat. Má-li totiž mít nějaký vztah (přátelství, láska) opravdovou hodnotu, musí mít ten druhý možnost říct: „Ne!“
Stejným způsobem představuje Bible už na prvních stránkách Boha. Hned na počátku dějin dal lidem možnost, aby se rozhodli, zda stojí o jeho přátelství a chtějí mu důvěřovat. Onen pověstný strom v ráji (Genesis 2‚17) nebyl „kouzelný“ – byla to konkrétní možnost, jak mohli lidé vyjádřit, pokud by už o tento blízký vztah nestáli. A Bůh byl ochotný, byť se smutkem, to přijmout.
Celý velký příběh Bible pak přináší řadu zmínek o tom, že Bůh nikdy k lásce a důvěře nenutil. Místo toho v dějinách často zaznívala výzva: „Nechcete-li… z jakéhokoliv důvodu Hospodinu sloužit, potom se ještě dnes rozhodněte, koho tedy vlastně chcete uctívat.“ (Jozue 24‚15)
Vysvobození z otroctví
Jedním z nejvýraznějších témat Bible je téma vysvobození z otroctví či zajetí. Ostatně i v pozadí nám známých křesťanských Velikonoc stojí židovský svátek Pascha, který Židům dodnes připomíná jejich slavný „exodus“, tedy Boží záchranu z egyptského zajetí. Tento zásah přinášející novou svobodu byl považován za tak zásadní, že se stal obrazem záchrany celého lidstva, které je podle Bible „zotročené“ zlem, zlobou, závislostmi a hříchem.
Není proto divu, že když chtěl Ježíš svým sousedům v Nazaretě představit své poslání, vypůjčil si k tomu citát židovského proroka Izajáše: „Bůh mne určil, abych chudým přinesl radostnou zprávu, uzdravil ty, kteří jsou v srdci zraněni, sňal lidem pouta, kterými jsou svázáni, slepým abych vrátil zrak, utlačené osvobodil…“ (Lukáš 4‚18; Izajáš 61‚1).
Svoboda a její „mantinely“
V biblickém pojetí je ovšem svoboda spojena i s určitými pravidly a disciplínou. Známý výrok britského filozofa a ekonoma Johna Stuarta Milla, že „svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého“, přesně odpovídá tomu, čemu věří Židé i křesťané.
Poté, co dal Bůh židovským otrokům po letech svobodu, dal jim zároveň i pravidla, která měla tuto jejich nově získanou svobodu „ochránit“. Nechtěl, aby žili jako „utržení z řetězu“, jak to žel známe z mnoha zemí (včetně naší), kde skončila totalita.
Slavné Desatero, formulující mantinely svobody, začíná právě připomínkou toho, že Bůh svým dětem přeje svobodu: „To já, Hospodin, jsem váš jediný Bůh, vždyť jsem vás vysvobodil z otroctví v Egyptě.“ (Exodus 20‚2) Smyslem tohoto velkého morálního zákoníku, z nějž dodnes vycházejí právní principy mnoha států, totiž nikdy nebylo dát lidem seznam požadavků, které měli splnit, aby si zasloužili Boží lásku, ale ukázat jim, jak může vypadat skutečná svoboda. Protože když se člověk „pozorně zahledí do Božího zákona…, pochopí, že ho jím Bůh nechce svázat, nýbrž osvobodit.“ (Jakub 1‚25)
Svoboda a zodpovědnost
Křesťané vždy zdůrazňovali, že díky Ježíši, který se pro záchranu lidí obětoval, získali v životě opravdovou svobodu – od strachu z budoucnosti, od zotročení zlem a zlozvyků, od zoufalé snahy získat si Boží přízeň: „Naši svobodu nám vydobyl Kristus, nedejme si ji nikým vzít!“ (Galatským 5‚1) Podle Bible ale tento dar svobody jde ruku v ruce se zodpovědností – vůči Bohu i druhým lidem.
Slavný misionář Pavel z Tarsu se už v 1. století po Kristu setkával s tím, že si někteří křesťané svou svobodu pletli s anarchií a bezohledností. Proto v jednom ze svých dopisů napsal: „Ano, křesťanu je všechno dovoleno, ale ne všechno je prospěšné. Vše je mi dovoleno, ale ne vše slouží k dobru také ostatním.“ A proto své přátele nabádal k zodpovědnému zacházení se svobodou: „Nesmíme si hledět jen svého vlastního zájmu, nýbrž především musíme dbát toho, co je dobré pro druhé.“ (1. Korintským 10‚23.24)
Svoboda a láska
Tento zodpovědný přístup ke svobodě je tak vlastně vrcholným biblickým poselstvím na toto téma. Vychází totiž z příkladu samotného Ježíše. Bible o něm říká, že „ač sám byl Bůh, nedomáhal se božských nároků, odložil svou slávu a moc, stal se člověkem, a dokonce přijal úděl otroka.“ (Filipským 2‚6.7) Proč? Protože jej k tomu někdo nutil? Ne, z lásky k lidem!
Celé křesťanské poselství je tak vlastně pozváním, aby Ježíšovi následovníci prožívali své vztahy k druhým podobně:
„Bůh vás povolal ke svobodě. Nezneužívejte ji však k prosazování vlastních zájmů. Naopak, v lásce si navzájem pomáhejte. Vždyť celý zákon se dá shrnout do jediné věty: Měj rád svého bližního jako sám sebe.“ (Galatským 5‚13.14)
Oldřich Svoboda vystudoval teologii ve Francii a České republice. Doktorské studium absolvoval na Cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci. V současnosti působí jako zástupce ředitele a učitel na Adventistickém teologickém institutu v Sázavě, kde kromě jiného vyučuje biblickou teologii a Nový zákon